Můra
Můra, y, (dříve a na Slov. móra), můrka, y, f., dušení noční od krve pocházející, jež lidé duchovi a kouzlům připisovali. Jg. V po- věrách Slovanů západních slove tak obluda noční, která člověka ve spaní moří. Vz více v S. N. Der Alp. O původu slova vz Mz. (50. Kdo na znak leží a psí můrou obtížen bývá. Kom. Můry chodí na dobytek i na stromy; dobytek hyne a stromy schnou. Na Mor. Můry (baby čarodějné) na hranici pálili. V. Chodí naň m. Dáví ho m. Us. Chodí jako m. (zdlouha, o lenochu). Jg., Č. Vleče se jako m. Č. — M., nadávka. I řekla Dorota: Vy- jedená nosatá můro ! Svěd. 1569. — M., noční motýl, světluška. Můry, noctuidae. M. osenní, agrotis segetum; m. jetelová, plusia gamma; m. vrbová, catocala nupta; m. borová, tra- chea piniperda. Frč. 177. Die Lichtmücke. Vz Hmyz. An do toho slepě jako m. do svíčky doráží. Kom.