Museti (v obec mluvě místy: mušeti, mu- ším; v severových. Čech. mositi. Šb. ), mu- sím (a muši), musejí, museje (íc), el; musiti, musím, 3. pí. musí, muse (íc), il, šen; musí- vati. Jg. U starých bylo musiti oblíbenější než museti. Ht., Musejí1, má Mkl. za šp. před- pokládaje inft. musiti. Ale užíváme i museti a v Jg. slovníku má, musejí' více autority, užívaliť tohoto tvaru: V., Kom., Troj., Jel., Br., Št, Záv.; oni, musíť pak jen Har. (muse, přechod). Musiti i museti, ale: musil. Chč. v P., Musiľ, Br., Kram., Har.; musel. Reš., Ojíř. Dle Hylmara v Chč. P. tvar musí ča- stěji než musejí se objevuje. Někteří myslí, že, museti´ je opětovací nebo trvací,, musiti' pak končící n. jednodobé, ale tento rozdíl jest asi nepodstatný. — M. = přinucenu býti, müssen, gezwungen sein. Musí tak Býti. V. Všickni lidé musejí umříti. V. Nechtíc, ale musejíc to činí. Jel. Pryč m. D. Z tohotoť již daně dáti muši (musím). Tkadl. Neb někdyť musí viece býti vladařov při většie věci. St. N. kř. 63. Musíš se tak zachovati. Háj. Musil býti doma. Har. Dělá, co musí. Co musí, to toliko udělá. Co musím, rád učiním. Lb. Když musíš, jakobys nejradši; Nemoh přemoh Musila; Musil ještě větší než Nechtěl; Musil je veliký pán. Lb. Musi zemiu zakleti; Musíš prve Oldřichovi hlavu stieti; Svú sě rukú musíš oběsiti; O třetiej mluviti mušiu; vinného musi smútiti. Dal. 56., 61., 37., 8., 9. a jinde často. Ale tam se musily (duše) dokati. Št. To je člověk dobrý, že Bych musil pohledati. Na Mor. Brt. Jáť k němu s pérem běžeti musím. Výb. II. 33. (Ze 14. stol. ). Stravu jim dáti musil. T?v. 118. Musejí zbaveni býti té. cti. Br. Neráda by koza do trhu, ale musí. Musí co osla na most hnáti. Musí to shrýzti jako pes horký koblih. Těžce to musíš vypiti. Perně to mu- síš zaplatiti. Nechť ještě nevýská, musíť toho ještě perně zažiti. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Ty musíš tancovati, jak já budu píseň zpívati. Klín klínem vy- raziti musí (sluší). Měchýřem a parou nás neustraší, musíť na hrot přijíti. Kdo chce užiti dobré vůle, musí pokusiti nezvůle. Kdo neprohlídá a neotvírá očí, musí měšcem dotahovati. Ke všem musíš rovnosť míti, chceš-li pravým soudcem býti. Prosí, ano musí tak býti (žádá-li kdo něčeho na nás, čeho odepříti neradno). Č. Všudy musí nos vstrčiti. Čert vždy musí svou kralku pro- vésti. Jg. — M., nemohu ne, ich kann nicht anders, ich muss. Jg. — Pozn. Sloveso musiti vloudilo se z němčiny do naší řeči zajisté již v 13. sloletí. Dříve užívali, drbiti. ' Sraziti nám drbí Luděk voje, voje své pod jednu ránu. Rkk. 11. Než že drbíte za kněz silného muže jmieti. Dal. 10. Kromě toho kladli vazbu slovesa býti s infinitivem a jiné vz dole. Slovesa musiti užívají také Malo- rusové. Mkl. S. 155. Ostatní Slované ho ne- mají. Proto skoro všichni brusiči toto slovo zavrhují. Ale zbytečně tak dělají, zjednaloť si sloveso musiti u nás zajisté právo domá- cnosti. Kronika Dalemilova první úpravou dokonána byla r. 1314. a v ní Čteme skoro všude musiti, aneb vazbu slovesa býti s in- finitivem, třeba a pokud se pamatuji, jen jednou, drbiti. ' Vz Dal. 10, Rozmohlo se tedy, musiti´ tou měrou, že již počátkem 14. století starší, drbiti' skoro vůbec a ostatní starší slova a vazby z veliké části vytisklo. U Jana Husi nalézá se vazba infinitivu s da- tivem velmi zřídka. Tím netvrdíme, že by- chom měli napořád, musiti´ užívati a jiných vazeb dobrých, v starém jazyce běžných, jmenovitě vazby slovesa býti s infinitivem si nevšímati. Cf. Všechněmť jest jednou ze- mříti. V. Již jest pryč jíti. Št. A když nám bude umříti. Výb. II. 25. Ale, jimž bieše učiniti, ti netbachu; Kací sú liudie, bylo jim zvěděti; Ciesaři, nebť jest tuto zabitu býti neb mě tuto ubezpečiti; Tu sě nám jest s ciesařem snísti. Dal. 58., 138., 141., 76. Tobě jest tancovati a zde s námi přebývati. Výb. II. 70. Jest nám dokročiti na sě miesto. Rkk. 20. Těm v ochranu sěmo jíti. Rkk. 43. I by Němcem úpěti, prnúti. Rkk. 38. A nynie nám na vrahy pospěti. Rkk. 20. I by Tata- rovóm ustúpati. Rkk. 51. Vz Býti s infi- nitivem na str. 117. a. Jindy možno klásti: třeba, sluší, dlužno, nutno oznámiti = musí se oznámiti. Někteří připouštějí musiti, má-li se vytknouti povinnosť, potřeba, nutnosť v mysli majíce toliko nutnosť fysickou a moralní a zavrhují proto ku př. následující věty takové nutnosti prý neobsahující: V noci skácel vítr mnoho stromů: to musila zuřiti veliká bouře. Jest mokro, toť musilo pršeti. Tento dům jest vykraden, zde musili býti zloději atd. Bouře prý býti nemusila, pršeti prý nemusilo a zloději prý tam býti nemu- sili. Ovšem tam býti nemuseli, nekázalť jim nikdo, aby tam šli a kradli. Ale v těchto a podobných příkladech užíváme musiti k označení logické nutnosti z úplného pře- svědčení pocházející: z toho, že jest mokro, jde nutně, že pršelo; z toho, že dům byl vykraden, nutně jde, že tam byli zloději. Můžeme tedy musiti i v těchto příkladech připustiti. Ovšem místo něho lze nám klásti indikativ se slovy: jistě, dojista, nezbytně, zajisté atd., tedy: zajisté veliká bouře zu- řila; jistě pršelo; dojista, patrně, beze vší pochybnosti byli tam zloději. Cf. Zřetelné jest, že jsou ty knihy hned z těch časů v malé známosti býti musily. Br. Něco mi- strného a potvorného v mysli své krýti musí ten, kdož zatměle mluví. V. Musilo býti veliké spaní nevěry, v tak zpětný život Kristu uvaliti se k vůli pohanu, protože jest byl nějak uvěřil. Chč. 306. Zlý člověk to musí býti, kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti. Dal. 10. — Avšak chybně užíváme slovesa musiti k označení pouhé domněnky, pouhého tušení; tu stává indi- kativ obyčejně se slovci: asi, bohdá, snad, trvám. Město to ve 4. stol. nějak zahynouti musilo. Tu postačí: asi (snad, trvám) zaniklo. Přítel můj nemusí býti bohat šp. m.: není asi bohat. Ta řeka musila téci tím směrem m. tekla asi (snad, zajisté, tuším) tím směrem. Km., Brs. 103. Ve větách žádacích ho ovšem také nemáme užívati. Čtenář musí mi dovoliti m. dovoliž mi.