Naříkati
Naříkati. Naříču, češ, če, čeme, ete, čú. Val. Vck. Ja plaču, nařiču, nemám pomoci. Sš. P. 568. — koho. Nemá ho kdo nařie- kati (výraz největší opuštěnosti). Němc. III. 251. — koho z čeho. Ač by mě kdo z toho zboží právem nařekl. Půh. II. 196., II. 214. Z dílu otcovského někoho n. Vc. Strč. děd. pr. 25. Pozn. 34. — na koho jak: v duchu. Sá. — kdy. Nenazdala som sa v útorok, že ťa budem nariekati vo čtvr- tok. Némc. Žena narieka muža, syna pri pohrebe, betrauern. Slov. Némc. Na svých kázaních nás bani a naříká. Bart. 102. — koho o čem kde. Nariekáš nás o nevěře při třech článciech. Krad. 51. — čím. Na- řekl ho nešlechetenstvím a mordem. Arch. VII. 477. —komu. Turek sobě naříče. Sš. P. 145. Vy jste, budiž Bohu naříkáno, nepřišel. Šml. — čeho. A já pláču a na- říkám dávnej příhody, měla sem vínek ze- lený, spadnul do vody. Sš. P. 352. Manka nařikala svého Janka. Brt. N. p. 11. 378. Cf. Plakati čeho.