Náš
Náš, naše, naše; gt. našeho, naší, našeho; dat. našemu, naší, našemu ; akk. našeho (u ne- život, náš), naši, naše; lok. našem (v obec. ml. našom), naší, našem; instr. naším (v již. Cech. našim, Kts.), naší, naším; pi. naši (u neživt. naše), naše. naše; gt. našich; dat. našim; akk. naše; lok. našich; instr. našimi (ne: našemi). O strčeš. skloňování ně- kterých pádů zájmena náš vz Gb. Listy filolog. 1877. str. 251.—253. Na Slov. f. : naš-a, -ej, -ej, -u, -ej, -ou; místo našeho a našemu slýchat' u Slováků často i nášho a nášmu. lít. Ml. sr. 238. Přisvojovací zá- jmena náš, naše (naša), naše jsou složeniny z gt. pl. nás (původně nas) a ze zájmena jb., ja, je, jehož prvý živel čili j s s splynul v š, tedy: nas + j = náš, nas + ja = naša = naše (přehláskou), nas + je = naše. Bž. Ml. 152., Kt. 51. — Zájm. náš hledí k prvé osobě. Náš otec. Statek je náš. D. Není jejich vina, ale naše. D. Naše kapsa ubohá, všecko béře, co kdo dá. D. Naši. D. Ty jsi naše všech naděje. Vz Bž. Ml. 153. — N. = k naší straně náležející. Nechte ho, je náš. Jsi ty náš ? Jeden z našich, Einer von un- seren Leuten, von unserer Parthei. Dch. Od našich to slyšel. Kom. Vz Našinec. — Naši = našinci. — Vz Zájmeno. — Kdy se klade náš m. genitivu pl. nás ? Vz Já.