1. Nebo, neb, neboť, nebť
1. Nebo, neb, neboť, nebť (mor. a slov. lebo, strč. libo, lib, vz Gb. Hl. 81., 96.), spojky příčiny, denn. Klade se: 1. Když první větě odpíráme, protože druhá věta, která se s první potýká, v skutku a v pravdě jest, ale nikoli, ale, než, lat. sed, něm. nein sondern. O nic se nedělili, neb společně všeho užívali. Svěd., Br. — 2. Když se pře- chodná věta důvody stvrzuje, které v obsahu nějaké části její (podmětu, předmětu, pří- sudku atd.) se drží. A mnoho řečí bylo o něm v zástupu: nebo někteří pravili, že dobrý jest, a jiní pravili: Není, ale svodí zástup. Br. — 3. Když se k přechodné větě důvody vedou ze všeobecné povahy věcí aneb z ob- zvláštní povahy podmětu, jeho původu, vlast- ností, povolání atd. A já znám jej, nebo od něho jsem a on mne poslal. Br. Komorník, kdežby pohonil a pečeti neměl, mohl by svázán býti, neb by ukázati nemohl, by byl komorník. O. z D. S bláznem nedrž rady, nebo nebude moci zatajiti slova. Br. — 4. Když se věta první opatřuje důvody z věcí podobných neb když se k ní důvody vedou z věcí minulých, budoucích, současných, neb z věcí mocnějších aneb chatrnějších. Neboj se, neb já s tebou jsem. Br. My milujeme jej, nebo on prve miloval nás. Br. Já ještě nepůjdu k svátku tomuto, neb čas můj ještě se nenaplnil. Br. — 5. Ža nebo ne klade se někdy: ani, lat. neque, non enim, něm. denn nicht. I jdětež na všecko neštěstí, ani se víc dívati na to nechci. Kom. — 6. Nebo klade se někdy místo že, lat. quod, něm. weil. Kázala mu ruce svázati a to nejvíce proto, neb věděla, že má mnoho zlata. Háj. — V. Vz více v Zk. Skl. 567. Vz Aneb.