2. Nerád, nerad, a
2. Nerád, nerad, a, o; užíváme tohoto slova jen v nominativě. Vz Konec článku (pozn). — N., s nechutí, s nelibostí, nevolně, z přinucení, bez děky, ungern. Jsem tomu nerád. Háj. Nerád tam šel. Ros. Octneš se, kdeby nerád. Kom. Nerád míti někoho. V. Kdoby nerád dlouho živ byl? V. Ztratí-li něco, je o to nerad. Na Mor., Brt. Nerada ja robím, nerada pracujem; rada pekne chodím, rada i tancujem. Ht. Sl. 203. Já jsem n. tomu byl, že. Br. Nerádi tomu byli, že. Br. Nerád s tebou má co činiti. V. Co vlk schvátí, nerád vrátí. Ani kuře nerádo darmo kutí a hrabe. Jablko nerádo daleko od jabloně (štěpu), padá. V. Spěšné dílo nerádo bývá dobré. Kdo se ptá, nerád dá. Kdo mluví, co chce, uslyší, co by nerád. Kdo n. dělá, tomu vždycky svátek jest. V. Kdo se bojí nouze, n. pro Bůh dává. Co kůň a vlk skousají, vůbec říkají, že se po tom nerádo hojí. Ten n. darmo s lavice spadne. Pes, který velmi (mnoho) štěká, nerád kouše. Nerádaby koza do trhu, ale musí. Pivný molek nerád pije piva, než jí je. Nerád v tvrdém vrtá (n. pracuje). Nerovná spřež neráda spolu (zároveň) táhne. Nerádby, aby po něm tráva rostla. Kdo nerád robí, vždycky má hody. Stran pořekadel vz Bezděčný. — Pozn. Nerad asi také dobře; mámeť dosti příkladů, že předpona se slovem složená po- hlcuje délku jeho první slabiky: chvála — pochvala, síla — posila, víra — nevěra, smích — posměch, vůle — nevole, rád — nerad. Mk. V obec. mluvě: nerad.