-nik
-nik (?ní??), přípona substan. rodu muž., před níž se dlouhá kmenová samohláska krátí; pro rod ženský máme: -nice, -?????. Vlastně jest tu přípona -ik a kromě zdrobnělých (vz konec článku) přípona adjektiv n (???, -ný, vz N): zlato, zl?t?n?. od toho: zlatník, fem. zlatnice. Schl. Zahradník, (píla) pilník, rybník, holubník, pětník, desetník, dvacetník, trojník, desátník, padesátník, řezník, hnojník, D., mi- sník (mísa), plicník (plíce), Pk., chodník, cha- lupnik. Němci mají složeniny: Goldschmied, Fleischhauer, Mistwagen. Ht. — Před -ník (?ník?) mění se h v ž, ch v š, k v č, c v č. Vz H, Ch, K, C. — Pozn. 1. Nevíme-li, máme-li dáti příponu -ík nebo -ník, dejme -ík, zdrob- ňujeme-li slovo, jinak -ník: králík, malík, oslík, ale: kožišník, dělník, kominník, ka- menník. Mk. — Vozn. 2. Přičiňují-li se pří- pony -nik, -nice ku kmeni podstatného jména v n ukončeného, vzniká nn: soukenník, ka- menník, vinnice. Než v těchto případech od starých dob jedno n se vysouvá a píše se také: soukeník, nádeník, vinice; v mluvě spisovné, která k původu slov přihlíží, správ- nější jsou v těchto případech nn: vinnice atď. Brs. 112. — Vz -ák.