Nosovka
Nosovka, y, f. V staré slovanštině byl všeobecný zákon, aby všecky slabiky se končily samohláskou, jenom j a souhláskový pazvuk při nosovkách ę, ą byly z toho zákona vyňaty. Čistá souhláska m nebo n v strbulh. na konci slabiky se netrpěla, nýbrž s před- cházející samohláskou se smoutila v nosovku, tu v ę, tu v ą: sěmę, něm. Samen, lat. semen; męta, lat. mentha; pęt?, řec. pente; zęt?, lit. žentas (Schl.); mąž?, něm. Mensch; rąka, lit. ranka. Z toho vidíme, že strbulh. ę, ą, se rovná samohlásce čisté spřežené s nosovou souhlás- kou m neb n; ę znělo = en (franc. in ve fin, pol. ręka), ą, = on (ve franc. bon; pol. dąb). V ę. musíme některou z měkkých či úzkých samohlásek: e, i, ? a v ą některou z tvrdých či širokých samohlásek: a, o, u, ? hledati; ę musíme pokládati za smoucené e, i neb ? s m neb n, ą pak za smoucené a, o, u, ? s m neb n, čili: ę = (e, i, ?) + (m, n); ą = (a, o, u, ?) + (m, n). Kromě staré bulhar- štiny dochovala jen polština a nářečí bul- harské v Sedmihradech nosovky do doby historické; ale i ostatní nářečí slovanská je v dávnověkosti zajisté také měla, později pak v samohlásky čisté proměnila: dolno- luzičtina ą v u, ę v e; hornolužičtina ą v u (y), ę v e, ą,, o; ruština ą v u, ę v a, ja; slovenština ą v u, ú (ou), ę v a, ja (po retných ä, ia = dlouhé ä); čeština ą v u, ú, ou — n. v jejich přehlásky i, í (též v a, y, Bž.); ę v a, á, ia — e, í, e; srbskochar. ą v u, ę v e (charv. též a). Slovinština místo nosovek od nejdávnějších časů čistých samohlásek o, a, e téměř pravidelně užívá. Gb. Vz o no- sovkách a o jejich zbytcích v staré češtině více v: 1. Příspěvku k historii českých sa- mohlásek, str. 8. atd. Gebauer (Mus. spis. 104. Sborník II); Mus. 1867. III. str. 258. a násl.; Květově strč. mluvnice 3. vyd. str. 7.; S. N. V. 882., VIII. 648.; Moucení; Ht. Zv. 69.-74.; Bž. Ml. str. 9.; Mkl. Vergl. Laut- lehre der slav. Sprache 52 atd.; Šf. Staročes. mluvnici k Výb. I. ; Gb. Hl. 32.; Mus. 1876. 775. ř. 19. z d.; Mz. 21. Der Nasenlaut, Rhinesmus.