1. Nutiti
1. Nutiti. Bž. 51., Mkl. Etym. 216. — koho, se k čemu. N. se k vřelosti, Šml. I. 14., k úsměvu. Osv. VIII. 31. Nutil ji k pohanským modlám. Pass. Obral si pří- činu, aby se nutil k Táboru (nepřátelství s ním hledal). Sdl. Hr. IV. 228. — co več. N. živly sobě v podruží. KP. III. 209. Jejich teskná píseň v oči slze nutí. Kyt. 1876. 73. Nutí mne to v pláč. Hdk. C. 28. — se čím. Člověk se nutí slevením, aby měl počinek. Dch. — jak. Nutil se co nejvíce, co jen možná, aby . . . Dch. — s inft. Člověk se nutí snášeti, pokud může. Dch. Každú osobu Bohem a pánem vyznávati pravda viery křesťanské nás nutí. Št. Kn. š. 14.