Ó
Ó se psávalo o nebo ó, oo: konom (ko- ňóm), Z. wit. Hab. 16., woopadstwi: v ópat- ství, Hrad. 15. b., zástupov. Bibl. (Gb. H. ml. I. 230.). — Ó vzniká 1. z o: mohu — môžeš; sova, dial. sóva, nč. sůva; 2. sta- hováním. Vz Gb. H. ml. I. 232. nn. — Pův. o krátí se v o (proti nč. vi) v Háj. Herb. a V. Kal.: kožka, jahodka, smola, mostek, nedověra. Vz List. fil. 1891. '299. -- Ó se mění v uo, ů: Bóh, Buoh, Bůh; porůznu v ú (ou): mozol, dial. mozol, mozoul, vóz — vůz, dial. vouz. Brt. 1). 52., Gb. II. ml. I. 242. Jak dlouho se ó drželo? Vz Gb. II. ml. I. 242. V Háj. Herb. a V. Kal. bývá za pův. ó: uo neb ů v případech, kde později zobecnělo o: huora, puožitečný, skůro atd. Vz List. fil. 1894. 299. V Kosmografii rozšiřuje se v uo. ů. 1554. Vz ib. 1893. 454. — ó ml -ov konc. gt. pl. v Gemer.: papršlekó. Pastr. L. 56. -- Slov. ô čte se jako uo: vôz — vuoz. Nár. list. 1896. č. 105. odp.