Obměkčování
Obměkčování, n,, die Erweichung. Měk- kou výslovností jmenuje se výslovnosť pod- nebná, na př. při souhláskách ď, ť, ň; sou- hlásky tyto nazývají se v gratnmatice měkkými a d, t, n naproti tomu tvrdými. Také některé samohlásky vyslovují se podnebně a mají tu moc do sebe, že nepodnebné či tvrdé hlásky v jejich sousedství mění se k vůli nim ve své střídnice podnebné čili že měknou, kdežto jiné té moci nemají, na př. had, nom. plur. hadi (= haďi), akkus. pl. hady. Podlé tohoto pod- nebného vyslovení ? měkčícího vlivu dělí se samohlásky české na dvě třídy, jedny měkčící, které také měkkými se nazývají; druhé pak neměkčící čili tvrdé. Podlé podnebNé výslov- nosti jmenují se samohlásky měkké také podnebnými a tvrdé nepodnebnými; a kromě toho nazývány bývají samohlásky měkké čili podnebné ještě také úzkými a tvrdé čili nepodnebné širokými a to podlé užší nebo širší průliny, která se při jejich učlánkování proudu tonovému v ústech nechává. Samo- hlásky měkké jsou: i, í a někdy také: e, é: pták — ptáci — ptačí, bóh — bože, čéše (číše). Samohlásky tvrdé jsou: a, á, o, ó, u, ú, ů, y, ý a někdy také: e, é: bóh — boha — boháč — bohové — strč. bohóm (bohům) — bohu — bohům — bohy, mlad — mladý — strč. mladú, okno — gt. pl. oken, okénko. Samohlásky e a é bývají tedy tu měkké tu tvrdé. Pro tuto nestejnosť a nerozhodnosť svou nazývají se samohláskami obojetnými. Mnohdy bývá e v témž tvaru tu tvrdé tu měkké, na př. ve vokativu sg. hade (tvrdé) a ptáče (měkké), v praesentu pleteš, plete atd. a můžeš, může atd., v příčesti minulém trpném veden a tlučen aj. — Pozn. České e jest několikeré: 1) původní čili takové, jemuž i jinde ve slovanštině a ze- jména ve staré bulh. e odpovídá, na př. ve vokat. sg. hade, ptáče, v 2. os. pleteš, pečeš atd.; 2. střídnice za strb. ę a ^e, na př. rámě, ženě; 3. přehláska za starší a nebo o, na př. nominat. duše, vok. duše : 4. střídnice za tvrdé a měkké jer na př. pátek, lev; 5. vzniklé sesla- bením ze samohlásek jiných, na př. sekera m. sekyra; 6. vzniklé sesílením, na př. mysleti m. mysliti; 7. vkladné e, na př. genit. pl. bitev, vojen. Čo do měkkosti jest 1.původní evhisto- rické češtině tu měkké tu tvrdé, na př. 2. os. pečeš vedlé pleteš, ale spíše do třídy samo- hlásek měkkých náleží jako polština a ruština ukazují: rus. pleťeš, pol. pleciesz; 2. kde jest e střídnicí za strb. ę nebo é a 3. jest přehláskou z o neb a, tam dílem dosud jest patrně měkké, dílem bylo; 4. ve střídě za tvrdé jer jest e vždy tvrdé, na př. pátek, ale ve střídě za měkké jer bývá i měkké i tvrdé, na př. mudřec, otec (rus. otěc, pol. ojciec); 5. kde e seslabením nebo 6. sesílením vzniklo, tam jest co do měkkosti takové, jaká byla samohláska před ním a 7. vkladné e po tvrdých souhláskách je tvrdé ? po měkkých měkké. — O měkkosti dvoj- hlásek rozhoduje jejich člen prvý; jsou tedy ia, ie, iu dvojhlásky měkké, poněvadž prvý člen jejich i jest měkký; a uo, au, ou jsou tvrdé, poněvadž u, a, o jsou samohlásky tvrdé. — Vzhledem ku měkkosti a vlivu měkčícímu dělí se souhlásky na měkké, tvrdé a obo- jetné. Souhlásky měkké jsou, které předsamo- hláskami měkkými a zvláště před i beze změny býti mohou a bývají a za kterými následující tvrdé samohlásky se mění ve měkké, na př. ň ve slově kůň, dat. sg. koni (= koňi) a genit. sg. koně (= koňe) m. koňa. Jsou to všecky podnebné, totiž: j; ď, ť,ň; ž, š, dž, č, ź, ś, c; ř, ľ. — Souhlásky tvrdé jsou, které s ná- sledující samohláskou měkkou beze změny své spojiti se nemohou, a stane-li se spojení, stane se i změna jich v náležité souhlásky měkké; samohláska tvrdápak zůstává za nimi bez pro- měny. Na př. n ve slově pán mění se v ň před i v nominat. pl. páni (= páň-i) a v gt. pán-a nemění se od něho tvrdé a nikterak. Jsou pak tvrdé souhlásky tyto: h, ch, g, k, d, t, n, r, ł a staroč. z a s. — Souhláskami obojetnými ty bývají nazývány, které před samohláskami měkkými nemění se tak, jako souhlásky tvrdé; na př. ve pták — ptáci, pán — páni změnilo se znění tvrdých souhlásek k, n patrně a pod- statně, kdežto v páv — pávi, rob — robi a p. změny a rozdílu takového neznamenáme. Ale nic méně platí v mluvnici obojetné souhlásky v jednotlivých případech tu za tvrdé, tu za měkké podlé toho, jaká jest celá jejich slabika; na př. v akkus. pl. roby je slabika by tvrdá a platí tedy i b za tvrdé, v nomin. pak robi je ? a tedy i ? měkké. Jsou pak obojetné souhlásky: b, p, m, v, f a novočeské: z, s, í. — Pozn. 1. Souhlásky: m, b, p, v, f místo změk- čení přijímají k sobě jotový příhlas, na př. ryba, dat. rybě vyslov rybje, ano dialekticky také bjil, pjivo, mjilý atd. — Pozn. 2. Novo- české z, s jsou souhlásky obojetné: vozy — vozí, kosy — kosí. Naproti tomu jsou strčeské souhlásky z, s tvrdy. Ve staré češtině byly totiž vedlé tvrdých z, s zvláštní jejich střídnice měkké: ž, á, na př. vozí vyslov voźí, kosí vysl. kośí; ale tyto časem zanikly a za ně větším dílem a skoro pravidelně se vyslovuje z, s. Novočeské obojetné souhlásky z, s jsou tedy tvrdy tam, kde zastupují staročeské tvrdé z, s na př. vozy, kosy; naproti tomu platí v mluvnici zaměkké tam, kde jsou dědici a nástupci staro- českých měkkých ź, ś, na př. ve slovích vozí, kosí. V koncovkách tvaroslovných nebývá ne- snadno přesvědčiti se o tom, máme-li před sebou z, s tvrdé nebo měkké; volme si k tomu konci obdobný tvar, který má souhlásku zubnou na místě pochybného z, s a zní-li ona souhláska tvrdě (d, t, n), jest i z, s tvrdé, zní-li však měkce (ď, ť, ň), jest i z, s měkké, totiž zástupcem bývaleho měkkého ž, š. Na př. ve vezu, nesu je tvrdé z, s, poněvadž ve tvaru obdobném vedu tvrdé d; ve vozím, nosím měkké z, s (= strč. ź, ś), poněvadž v obdobném vodím je měkké ď. — Pozn. 3. Novočeské c nevyslovuje se podnebné a jest tedy tvrdého znění jako ts; ale jakožto nástupce a dědic staročeského podnebně vyslovovaného c (=ts) má moc měkčící a platí v mluvnici za měkké. — Taktéž je dz skoro vždycky (kromě ledzgde a podobných případů, kde povstalo spodobou z c) zástupcem měkkého dź, ač se měkkost jeho u výslovnosti mnohdy neznamená; na př. dialektické dzěva (dž) ? hádzať (dz). — Pozn. 4. Podobně jako se z, s má se věc se středním novočeským l. Toto není samo sebou ani měkké, jako bylo staročes. podnebné ľ, ani tvrdé, jako strčes. ł, nýbrž jest v prostředku mezi oběma a obojetné, pojíc se tu s tvrdými tu s měkkými samohláskami; na př. byl — byli — byly. Tvrdým jest, kde zastupuje bývalé hrubé 1, a měkkým, kde je na místě staročeského ľ. Rozeznati to je snadno zvláště v koncovkách tvaroslovných a za pomocí obdobného střídání r a ř; v novočeském nominat. skála a dat. skále máme jednostejné střední 1, ale obdobný nominat. hora a dat. hoře ukazuje, že v nominat. skála bylo původně hrubé 1 ? v dat. skále zase měkké ľ. Gb. Hl. 16., 22. — Pozn. 5. Stará čeština obměkčovala i retnice p, b, v, m, v p', b', v', m´. To neomylně z celého jejího ústrojí vysvítá, ačkoli v nejstarších památkách ani stopy toho nenalezáme. V pozdější době, za níž se pravopis český ustaloval, nešetřeno více rozdílu mezi tvrdými a měkkými retnicemi. České tvary pozbývají vůbec tím více měk- kosti, čím dále v čase postupujeme. O obměk- čování zubnic d, t, vz D, T. O obměkčování sy kavek vz Sykavky; o obměkčování jazyčných vz N, R, L. — Vz. Kt. 24. (3. vyd.)., Ht.'Sr. ml. 149., S. N. VIII. 652., Hláska.