Obruč
Obruč, e, m. a f., obrouček, čku, m., obroučka. V Boleslavsku f.. jinde m. Knst. O. u vedra také: pružina, pružinka; k věnci: loubek. Sp. O., pás k stahování sudů, beček atd. O., dřevěný neb železný kruh, jímž bednář dužiny v sudy, kádě, bečky a j. spojuje. Vz více v S. N. Na mor. Zlinsku: obruča. Brt. Der Reif, Fassreif, Spriegel. O. čelní, poslední, Schluss-, vnitřní (v řešetě), Futter , Jg., že- lezný, dřevěný; obruče roztahovati, párati, štípati, osekávati, vyřezávati, ohýbati, sekati, loupati, nasaditi, vytahovati, vybrázditi, ová- zati, zamknouti, zámkem opatřiti, sraziti, otu- žiti, dělati; obruč praskl; do obručů dáti; obruči opatřiti vázati; o. povolil; dal sud pobiti obruči, Šp. Obruče kočárové štýrské, na kolo n. povozní, posudní. Kh. Vína pod obruči prodaná (v sudech, Boč.). Dotud se s vědýrkem k studnici chodí, až mu se ob- rouček opukne. Prov., Jg. Obruč hrubý po- malu se ohýbati musí. Prov. Jg. V obruč koho ohýbati (ostrou řečí naň dorážeti). Vz Domluva. Č. — O., kruh, kroužek, der Ring, Reif. O. na kostelních dverech. Ms. pr. pr. Ob- rúček přílbice srazi. Troj. Na hrdle hrdelná obruč. Ctib. Obruč zlatý vzděl jemu na hrdle (řetěz, torquis). BO. — O. okolo měsíce, der Reif. Vus. — O., bratrstvo, vz o něm u Tk. II. 223.