Obyčej
Obyčej. V Sv. ruk. An. 613. jest rodu žen : Židovského zákona o. byla. — O. = zvyk. Cf. Kram. Slov. O-je prostonárodní a jich vztah k duševnímu životu národa. Vz Zbrt. 3., 4 České mravy a o-je. Vz Ukaz. 83. Cf. Cor. jur. IV. 3. 1. 410., IV. 3. 2. 426., Mus. 1888. 355., 357. To kaž- dému bylo nad o. (neobyčejné). Us. Vk. Obyčaj je u svetárov zlým za zlé platiť. Slov. Tč. Vedlé o je a práva. Let. 108 Ženy ten o. mají. Mst. v. 372. Tam o. býval peníze vážiti a ne čísti. BR. II. 118. a. To tak v o-ji měl. Pass. mus. 385 a j. Ti toho jsú o-je. Anth. I 3. vd. 34. Ale není to za o., aby . . .; Měli to mezi sebou za o. V. Obyčej bez pravdy starý blud jest; Viece pravdu než o. následovati máme. Hus III. 236. Jakož jest o. v milných milostech; Jsú to pohanští o-ji. Št. Kn š. 38, 109. A my podlé toho o složení jich souditi o. máme. Byl. Hřích v o. vzíti. St. N. 142 37. Rozkoš světa též i těla zlú obyčaj mívá, čím víc komu chce uškodiť, tím peknější zpívá. Glč. II. 115. Co se mnohým hodí, to v o. vchodí. Bž. Co kraj, inši obyčaj; co dědina, inša maňira; co chalupa, inša nauka. Us. Brt. — O. = povaha. Různí-li se oje, nebudou přátelé; O. změní, kdo si nelení. Lpř. Jako ktož svého otce o-jóv nenásle- duje. Št. Kn. š. 29. — O. = obcování. S kým jest kto viece v o-ji; S kýmž se kto v o. sbéře; Lidé, s kýmž mievají o., toho vášně přijímají. Št. Kn. š. 40., 78. — O. = způsob. Také se výklad ten příčí o-ji hebrejského mluvení. Sš. II. 114. Aby k jich přijetí ti- štěni nebyli o-jem nižádným. Arch. III. 449. Ti se nemohli žádným o-jem na mysli upo- kojiti. Bart. 33 Propuštěn z vězení a to tiemto o-jem. Let. 27. Přikázanie to pře- stupuje člověk trojím o-jem. Hus I. 222. (226.). Míníce se toho vystřieci těmito o-ji. Žžkt 9. Pateře aby pěli někakým divným o-jem. Št. Kn. š. 11. Když jsme tak daleko padli, abychom vstáti nemohli nižádným o-jem. Chč. 610. — O. = rozmar, die Laune. V Podluží. Brt. L. N. II. 67. — O. = ko- řalka. Vz Zbytek. Val. Vck.