Odbíjeti
Odbíjeti, 3. os. pl. -ejí, el, en, ení; odbiti, odbiji, il, it, ití = bití skončiti, vollends schlagen; bitím odraziti, weg-, abschlagen; odpírati, odháněti, widerstehen, sich wider- setzen, widerspänstig sein. Vz O. se. — abs. Hodiny odbily. Odbilo deset. Odbila desátá. Právě odbíjely hodiny. Jg. Půl čtvrty hodiny v klášteře odbily. Er. P. 128. — co, koho: střechu (odraziti), nepřítele. Jg. — co jak: A ktož proti práva obyčeji otbíjejí neb ot- hánie právo. O. z D. — co komu: dobytek (vzíti). 1562. — co, koho od čeho: zámek od dveří. Jg. Dívky muže od šturmu odbily. Háj. A tak jest Pražany ot hradu odbil. Kr. o J. Ž. 42. — co, se čím: dělo, entnageln (dělo zabiti, vernageln). Šm. Odbíjeti se pa- lejstrou == svůj úkol při hře konati. Us. Chrud. Kd. Odbil jej mocí z jeho dědiny. Gl. 188. — se — zase bíti, odraziti se, abprallen, V.; bitím se porovnati, sich schlagen. Ctib.; na Slov. o klisně = nahřínati se, odhorniti se, rossen. Plk. — kde. Co k vytčení starobylosti, vlasti a zvláštního způsobu myšlének a citů se odnáší, to povinno ve překladě se co možná nejdokonaleji o. Sš. Mt. 8. — se oč. Každý cit se o ni (o duši) odbíjí. Sš. Bs.179. — se čeho. Odbil se nepřátel. Kron. o Žižk.