Odloučiti
Odloučiti, vz Otlúčiti O., exeludere, alienare. Ž. wit. 67. 31 , 57. 4. — odkud (čím). O. tela od krávy, dieťa od prsú (odstaviti). Slov. Rr. Sb. Otlúčie zlé z pro- střed spravedlivých. B. mik. Math. 13. Byť nebyli otlúčeni té nebeské koruny. Výb. II. 21. Rač mne od své tváře neodlúčeti. Adm. 26. Ctno jest člověku, ktož se otlúčí ot sváru. BO. Neb sú sě o-li od pravého Boha svú pýchú. Hus I. 65. Jehož nelze od toho trého o ; O. někoho od milovánie. Št. Kn. š. 25, 37. (28.). — čeho. Když duše byla odlúčena těla. Hus I. 17. Aby nás neod- lučoval své milosti. Žžk. 15. Že jej vladař- ství odlučuje. Arn. 963. — co komu. Kníže . . . Sa St. skl. polož: , Hr. ruk. 71. Musíš mi to otlúčiti. Kat. v. 1783. Dle Gb. v List. fil. 1882. 310. lépe: olúčiti = osvě- tliti, objasniti.