On, ona, ono
On, ona, ono, zájmeno osobní třetí osoby, er, sie. es. Skloňuje se takto. Sg. nom.: on, ona, ono (dříve: i, ja, je; u Čechů v prus. Slezsku: un, ona, ono, Šb.); gt.: jeho n. ho, jí, jeho n. ho (m. jí za starodávna jejie, nyní její, vz Já); dat. jemu n. mu (vz doleji), jí, jemu n. mu; akkus. jej (místo starého ji přisutím kořenné souhlásky j, vz Gb. Hl. 122. zd. 5. ř.) n. jeho n. ho (vz doleji), ji (v Doudleb. í, po předložkách ňí: já som í viděl; pro ní; ale m. í po samohlásce jí: zná jí. Kts.), je [v obec. mluvě: jej, ho; ale v již. Čech. vždy je, po předložkách ňe : slyším je (dítě), ďi pro ňe (dítě)], vz Jej, Ho; lok. něm, ní, něm m.: jem, jí, jem (v obec. mluvě: v mas. a neutr.: v ňom); instr. jím, jí, jím [v instr. sg. se přijímá n i bez předložky na Sloven- sku, na Moravě a v obecné češtině. On ním (m. jím) mrštil o zem, ní m. jí, nimi m. jimi. Ht. Ale lepe: jím, jí, jím i. e. bez předložky. Jg. V již. Čech. s ňim m. s ním. Kts.] Pl. nom.: oni n. ony (oni slouží životným, ony neživotným bytostem muž. rodu), ony, ona (dříve: ji, m.; je, f. a n. V již. Čech. oni (jinde v obec. mluvě voňi) pro všecky rody. Kts.); gt. jich (dříve: jejich, vz Jejich); dat. jim; akk. je; lok. nich m. jich; instr. jimi (vz Instr. sg.). — Fozn. 1. Z dat. jemu a z gt. jeho e se vysulo a zůstalo jmu a jho, později ještě j se sesulo a tak vznikly tvary mu a ho. Gb. 111. 84,, 117. — Fozn. 2. Jak se skloňuje na mor. Zlínsku ? Vz Mtc. 1878. 17. Akk. sg. jej není tam znám; akkus. neutr. je jen po předložkách : Polezu pro ně (ja- blko); akkus masc. sg. ji zachoval se tam po předložkách: Ten strom je vysoký; ne- vylezeš na ni. Brt. — Fozn. 3. Kdy uží- váme širších tvarů: jeho, jemu a ne kratších: mu, ho ? Vz Já. — Fozn. 4. Po předložkách předkládá se náslovné hlásce j eufonické vsuvné n: od n-jeho = od něho (z něho, šp.: z něj ; do něho, šp. však do něj, doň), k n-jemu = k němu, na n-jem = na něm, proti n-jí = proti ní, proti n-jim (nim), z n-jich (nich), pro n-je (ne). V akkusativě sing. masc. klade se místo (staršího) ji — jej po předložkách otevřených ň (předložky zavřené vokalisu- jeme. Bž.): na n-ji (naň), nad n-ji (nadeň), proň, skrzeň, zaň, oň, předeň, přeseň. Kz., Ht., Schl. — Fozn. 5. Poněvadž jeho jest vlastně genitiv, tedy nemáme říkati: proňho, zaňho, pro něho. poněvadž předložky pro, za s akkusativem se pojí, tedy : proň, zaň. — Fozn. (i. V Doudlebsku užívá se v gt, sg. místo: něho (jeho), tedy po předložkách: ňeho i ňho: Jeho se nebojím, od ňeho, u ňho; avšak po předložkách také ňej: u ňej. Kts. Akk. sg. masc. zní tam po předložkách vždy: ňej: na ňej, pro něj; jinak: ho. Kts. Tvarů naň, proň, zaň atd. tam neznají. Kts. — ,On' nemá se klásti podmětem zbytečným po způsobu jazyka německého; je-li kdo v ne- snázích, tedy, aby mu rozumíno bylo, opa- kuje raději jméno podmětu zatemnělého. Kra. Vz Zájmeno. — On stává před jménem pro objasnění. On Chyř toho zlého skutku Kro- koví žaloval. Háj. Ale aj on každý téměř v pláč. Kom. A oni Poláci volili jsou sobě kníže. Háj., Cf. Bóh tvój, jehožto ctíš, on tě vykúpi. BO. — (Gt. jeho, její (vz Já), jich, jejich užíváme jako zájmen přisvojova- cích, sein, ihr, ejus, eorum. Vzal jeho (jich, jejich, její) klobouk. — Oni při oslovování m. vy, germanismus. Oni jsou dobrý pán, m. Vy jste . . . Jg. — On sám, er selbst. ona sama, ono samo. V. — On týž, ona táž, ono též. Jako Bůh zdělal oděv Adamovi a Evě, tak i on týž přioděl je. Plk. — On s ž = onž = který (zastr., nyní místo něho; jenž). Cožby k jinému náleželo, onž nynie ciesařstviem vládne. Velenský. Počesť ta od nás na Bůh sluší, onž jest a od něhož nám jde vše naše dobré. St. — Co ho, co ji, co je m. kterého, kterou, které; co jich = kte- rých; co jim = kterým atd. Ten, co ho (kte- rého) vyjedli. Us. Vz Co, Zájmeno. — Fozn. Máme-li klásti on (jemu) či se (si, sobě) ve větách skrácených tam, kde označiti jest vztah ku podmětu věty ? O tom vz Se. — Vz o on : Mkl. S. 96., Bž. Ml. 298.