Orati
Orati. V strč. v 3. pl. ořú. Bdl. Oře, oříc (strč. ořúc). Gb. Na Plasku oře-li se pole na záhony, což nyní se stává zřídka (obyč. na líchy), děje se takto: Po jedné straně záhonu žene se pluhem (zemi odhrnujícím na pravo) brázda tam, po druhé straně zpět; tomu se říká obhánéti, obehnati. Země z brázdy na stranu odhrnutá sluje též brá- zdou. Taková brázda s brázdou od vedlej- šího záhonu odoranou činí skládanec, sklad čili shonek. Prostředek záhonu, který zbyl po odorání brázd, nazývá se výhon; tento pak se vyžene t. j. rozdělí se stejnoměrné na oba postranní skládance pluhem se ši- rokou, rovnou radlicí, tak zvaným hákem (jinde percákem). Tím povstaly nové zá- hony, prohlubina pak mezi dvěma záhony pozůstalá jest rozhor. BPr. Cf. Kosmo, Koso, Měkkotiti, Naorávati, Obehnati, Obrá- běti, Oračka, Oranina, Ostředek, Podmítati, Podmítka, Podvrhovati, Pohakovati, Povrh- nouti, Přeorávka, Převah, Rozháněti, Roz- hon, Rozpoloha, Rozvora, Sklad, Skladník, Škorek, Úkosina, Vrhnouti, Vrž, Vržanina, Vrželina, Vyčiniti, Výjimka. Km. 1885. 4.-5. (Brt.). — abs. Chodí to po dvore, hneď leží, hneď ore (= prase. Hádanka). Slov. Rr. MBš. — Každý oře, jak može a vláčí, jak mu stačí. Us. Brt. — co. Oří zemi. U Solnice. — kým. Ten mnou vždy vůře. Rd. zv. — jak. Ach oře, oře od meze k mezi, až se dooře, kde milá leží. Sš. P. 200. Oře: Choď, vole, kady choď, všady zem Páně (nedbale). Mor. Knrz. Aby zku- sily, kdo má delší dech, říkají na Moravě děti bez oddechu: ,Oře, oře svatý Jan, za ním letí stádo vran; jedna praví: dobře oře, druhá praví: dobře oře' ... až nesta- čuje dechem řekne: patnástá, dvacátá . . . praví: už nemože ani dýchat. Brt. D. 167 Orati do skladu. Vz nahoře. O. na setí (třetí orání). Vz Podmítati, Přeorati. Brt. O. do rozboru. Vz nahoře, Obháneti ve Slov. II. 398. b. 9 ř. sh. Džl.