Osoba
Osoba = člověk jeden o sobě atd. O. bez výdělku, erwerbsloses Individiuum. J. tr. Já pro svou osobu, ich für meinen Theil. Dch. O svou o-bu se starati, lépe: o sebe. Pk. Pristúpili před nás dvě osobě, p Marek s židem Benešem. NB. Tč 10. Příhody městské buďte při o-bě aneb při statcích městských. Václ. VI. Osobou mou to ne- scházelo. Slavata II. 41. — Osobou = osobně. Koní sám svú o-bú ukradl jest na dvaceti Pč. 52. — O. Abychom jednoho Boha v tro- jici a trojici v jednotě ctili ani osob v hro- madu slíc ani podstaty rozdělujíc; Neb jiná jest o. otcova, jiná synova, jiná ducha sva- tého Št Kn. š. 14. — O. co do hodnosti atd. O. duchovní, panská, světská, vládycká, vzácná. Mus. 1880 446., Zř. zem. Jir. 464 O-by netbati. Hus I. 21. Aby soudy činili bez přijímání osob a tváři. Výb. II. 1398 , 140. 2. — O. = podstata. Nechtěl angelské o-by býti, ale jsa Bohem chtěl býti člověkem. Hus II. 433. — O. v mluv. Cf. Bž. 166 Osoby třetí užívá se v hovoru s dětmi nebo žertem mezi dorostlými takto: Tu má (= máš), Šel sem (= pojď). Zkr. Času minulého uží- váme místo imperativu, má-li se vyjádřiti mírné přání. Šel sem, šla sem atd. Cf. Km. 1890. 442. — O. = postava vnější. Duch sv. v o-bě holubičí sě ukázal. Hus III. 42 — O. = hromadná, mravní, souhrnná Dk. Aesth. 459. — O. = úřad atd. Chodí po vsech v pútníčí osobě. Pč. 22. — Cf. Mkl. Etym. 331. b.