1. Osobití
1. Osobití, il, en, ení; osobovati, sich zueignen, anmassen, sich herausnehmen. — co komu: sobě úřady, Štr., vyšší místo. Zlob. Města a hrady si osoboval. Háj. Ti sobě osobichu země. Dal. G. Moc boží si o. Chč. 303. Jméno vyslaného sobě osobil. Ler. O. si slávu, CJB. 283., statek zemřelých kněží. Jir. exc. Království sobě osoboval. V. Nic, co jiného jest, bez jeho vědomí sobě neoso- buj. Kom. — D., Záv., Br. — si co jak. Nadepsaní toho dědictví sobě pod šos ani jinak všeho, ani na díle osobovati nemají. F. I. zř. — si čeho (lépe: co. Brt.). Osobili si toho titule. Jel. Žena všeho tě sobě osobí, aniž jí všechen stačíš. Jel. — co k čemu. Císař dal mu moc ji k své zemi osobití. Dal. — si co kde. Česť na světě si o. Chč. 446.