Ospravedlnění
Ospravedlnění, n., Rechtfertigung, f. V. Pro o. naše. Ojíř. K svému o. něco uvésti. Nt. V theologii 1. jakožto úkon: čin neb skutek ospravedlnění či přenesení ze stavu hříchu do stavu milosti t. j. odpust hříchu (záporná stránka o.) a vnitrná posvěta (kladná stránka o.), die Rechtfertigung als actus; — 2. jakožto stav: ospravedlněnosť, stav ospra- vedlnění, die Rechtfertigung als habitus. Sš. L. 153., I. 47. 65. Justificatio, ???????,-. Vý- minka, prostředek, osnova, kořen o. Sš. I. 49. Dojíti o. Ze zákona člověk o. nedojde; dosiei o., Sš. 1. 45.; uděliti, ib. 46., zaslou- žiti si, vydobýti si. Ib. 47. Osnova, na níž o. spoléhá; přijetí víry Ježíše Krista jest výminka, pode kterou Bůh toho o. uděluje; aby snad tam ten jinou cestou než tento o. dojíti mohl; bludna jest domněnka, že by člověk z víry samé mohl o. dojíti, nýbrž všickni lidé stejně z milosti toliko bez zá- sluh svojich o. docházejí; ta všeobecná hříš- nost' vymáhá všeobecného o.; ničím, ani věrou, ani skutky, o. toho nezasluhujeme; dopíditi se čím ospravedlnění. Sš. I. 46., 47., 49. O. nápohledné, zdánlivé, liché, ničemné, sku- tečné, všeobecné. Sš. I. 47., 48. Na posledním místě Pavel o. člověka vystavuje co následek a účinek obrodu duchem sv. v člověku způ- sobeného ; řád, jímž víra co osnova a kořen o. člověkova se vystavuje. Sš. I. 48., 49.