Ostaviti
Ostaviti. Na Slov. = nechati. Vz Czm. 94. — abs. Krávy o-ly (málo počaly do- jiti). Mor. Vhl. — co. O-li sú ostavky své, dimiserunt reliquias. Ž. wit. 16. 14. Osta- vivše ji pryč jidú. Hr. ruk. 83. v. 82. — při čem. Při něčem koho o. Pass. mus. 484. Děti při nich o-vil. Ib. 282. — co čemu, komu. Jodovým parám něco o. Mj. 318. Jenž jest své tělo nám o-vil. Výb. II. 24. Jiné sobě o-vil (zůstavil). Výb. II. 441 Pokoj mój vám o-vuji. Št. Kn. š. 131., Hus II. 25., 207. Sv. Arnulf veliký příklad své svatosti světu o-vil. Pass. mus. 328. Pano- vánie nad tiem o-vi sobě. Št. Kn. š. 174. — v čem. Pročs mě o-vil v žalosti? Hr. ruk. 105. v. 428. O-vme to ve své míře. Kos. — kde. Neostavíš duše mé v pekle. Ž. wit. 15. 10. Stranu (andělův) o-vil v nebi; Zde na zemi o-vil Bůh člověka. Št. Kn. š. — koho k čemu. O. koho k boží pomstě. Št. Kn. š. 131. — po kom. Já ostavši dě- dička po svém otci. Půh. II. 359. Mezi tím ostavivši po sobě sirotky. Ib. 302. Neosta- vuj mne po sobě. Pass. mus. 428. Věci, ješto velmě brzce minú a po sobě i jednoho znamenie neostavie. Št. Kn. š. 24. — (se) na čem. Vím, že není na mále ostaven (že se málem nespokojí). U Rychn. Ktož noviny časté praví, často na lži se ostaví. Sv. ruk. 210. — se, koho čeho. Až jeho jest ssánie o-la. Bj. Ostavmy sě diela zlého. Výb. II. 23. — co jak. O. něco stranou. Dk. To o-ví ducha chladným, Dk. — se Nebožátka, ostavte se (přestaňte, ustaňte). Hr. ruk. 401. v. 51.