Osud
Osud, u, m., úsudek, soud, Urtheil, n. Aqu. — O., co usouzeno člověku, das Schicksal, Geschick, Verhängniss. V. O. (uložení) boží. V. Osudem od Boha uloženým se to stalo. Troj. O. zlý, nešťastný, poslední (smrť). D., Troj., V. Jest to můj o.; zlým o-dem po- stiženu býti. Nt. Od doby té nejeden o. se nad národem naším převřídil. Sš. Mt. Předml. (1. vyd.). Podnikalo město to po časy veškery znamenité o-dy. Sš. Sk. 243. Jejich o. je ukrutnější než smrť. Kram. Tam o. je vedl. Háj. O-du svého nepředstíhej,ale čekej. Kom. O-dové líti je táhnou. Kom. Žádný toho ujíti nemůž, což jsou mu osudové způsobili. Háj. V ruku mou jich o. postavil. Ráj. Naříkati na svůj o. Sych. Takový už můj o. Bs. Svému osudu podlehl. Us. To mu osudem bylo usta- noveno. Us. Můj zlý o. tomu chtěl. Ml. Osudu koněm neobjedeš. O. ho dostihl. Dch. Se svým osudem spokojenu býti, vz o tom pří- sloví v článcích: Bydlo, Datel, Chléb, Mysl, Pluh, Stav, Svědomí, Svině. Každý si sám svůj o. způsobuje, vz o tom přísloví v člán- cích: Dělati, Hrábě, Motovidlo, Odplata, Od- saditi, Ruka, Stavěti, Štěstí, Vlk, Vrub, Žába. O osudu vz S. N.