Otcovstvo
Otcovstvo, a, n., die Vaterschaft. Z ně- hož všeliké o. se jmenuje (paternitas). ZN. Pozn. 1. ad 1.) Při životných. — Ad 2.) Při neživotných. — Ad 3.) Bž. a Mkl. mají -u za Špatné, ale čteme: o Janovu vězenie, o dědictvie Kristovu. Chč. P. 16. a., 32. b. —- Ad 4) Původně -em (podlé ; Páv, Slovo): domem Davidovem. Cf. Málem. — Pozn. 2. Pády samohláskou ukončené mají koncovky substantiv (Páv, Ryba, Slovo), pády pak souhláskou ukončené mají koncovky jmen přídavných (dle: Nový). V instr. sg. m. a n. a v gt., dat., lok. a instr. plur. přestupuje tedy do sklonění jmen přídavných určitých. — Poz. 3. V obecné mluvě skloňují se pří- davná přisvojovací jména dle vzoru Nový, jen lok. fem. vyskýtá se někdy pravidelně: v Drbalově stodole, vedlé : v Drbalovej sto- dole. Tedy: Otcův, gt. otcového, dat. otco- vému atd. Mk., Jir. — Pozn. 4. Místo -ův, -ova, -ovo užívá se v některých krajích pro všecky pády a pro všecky tři rody přípony -ovic, která nic jiného není než množný, nominativu jednot. čísla rovnající se genitiv podstatného jména; jinde -oic, -ojc atd. Vz •ovic. Kz., Zk. Vz více v: -ův, -ova, -ovo.— Pozn. 5. V nom. sg. mas. a fem. zhusta slý- cháme nesprávné tvary jako : tatínkovo (ma- minčino) synáček, dceruška, jichž jest se varovati. Bž. — Pozn. 6. Kde se místo adj. přisvojovacího klade genitiv ? Vz -ův, -ova, -ovo. — Dle tohoto vzoru skloňujeme: a) přídavná jména přisvojovací vyzvukující v -ův, -ova, -ovo a v -in, -ina, -ino. — b) Vlastní jména v -u ukončená. Vz -ů. — c) Ostatní jména přídavná neurčitá vytvořují jen některé pády dle vzorů svrchu vytče- ných a to 1. nom. sing. a plur., jsou-li pří- sudkem: otec je zdráv, matka je vesela, děvče je pilno, otcové jsou zdrávi atd.; 2. akkus. sing. a plur., jsou-li doplňkem sloves: učiň mě zdráva (zdrávu, zdrávo), propustil jej svobodna (ji svobodnu), uzřel sestry šťastny atd.; 3. genitiv sing. a plur., jsou-li doplň- kem záporných sloves: nespatřil otce již živa, přátel živých; nezastoupil matky živy, pa- cholete živa; 4. dativ, sing, a plur. při infi- nitivě býti: žáku sluší pilnu býti; žákům sluší pilným býti. V poslední příčině užívá se tvaru sing. i za plurál jako: Křesťanům sluší býti pokornu ; to děje se obzvláště tam, kde dativ, k němuž by se přísudek vztaho- val, není vyjádřen jako : Duchem chudu býti jest pokornu býti. Št. — 5. Užíváme-li jich za příslovky, s předložkami i bez nich, vy- skytují se v sing., hlavně v středním rodě a) v genitivě, jako: ode dávna, za sucha, do- jista, do naha, docela, znenáhla, zřídka, zú- plna, z čista jasna, znova, za živa, zkrátka atd.; tak také někdy u přidav. jmen jakost- ných : z plna hrdla, z běla dne a při jmé- nech číselných spojených s půl: půl páta zlatého, přes půl šesta měsíce. — b) V da- tivě, jako: po česku, po lehoučku, po suchu, po různu, po nenáhlu, po pansku, po malu atd. — c) V akkusativě: málo, mnoho, často, na dobro, na jisto, na krátko, na novo, na černo atd. — d) V lokale: pohotově, na hotově, v náhle, na krátce, v mále ; hodně, dobře, pěkně, krásně; tak i: na bíle dni jest; po půl čtvrtu dni. — e) V instrumen- tale: před nedávnem, mnohem, málem. — Pozn. 1. Zbytek neurčitých jmen přídavných s měkkou koncovkou jest páně. Vz Páně. V staré češtině taková adjektiva byla, jako člověč, člověča, člověče; blížň, blížňa, bližně, která se podlé vzorů Muž, Růže, Pole sklá- něla. Pozůstatky jich máme také ve jménech místních, jako Kněževes od muž. kněž, žensk. kněža, s přehláskou kněže a střed. kněže, tedy — knížecí ves. Bž. 126., 127., Zk. Ml. I. 58., 59.