2. Ou2.
Ou. Ou jest v nové češtině jedinou dvouhláskou. Každé novočeské
ou (kromě některých případů doleji naznačených) po- vstalo ze staršího
au. Gb. Hl. 15. Dlouhé
ú se rozšířilo v
au a
au seslabilo se později v
ou. Proměna tato stala se ve
slabikách kmenových na začátku i v
prostředku slov, na př. úkol — aukol — oukol, úřad — auřad — ouřad, súd — saud — soud, dlúho — dlauho — dlouho; ve
slabikách ohýbacích v instr. sing. vzoru
Ta a
Ryba: tú rybú — tau rybau — tou rybou; v genit., lok. dvoj.: obú dvú rukú — obau dvau rukau — obou dvou rukou, a ve 3. os. plur. vedú — vedau — vedou. Na začátku slov neprovedla se tato proměna, v jazyce spisovném nikdy úplně; vedlé
auřad psalo se také vždy úřad; a ta- kovým pravidlem řídí se také spisovná če- ština nynější: není s chybou psáti
ouřad,
oudolí,
oustní, ale větším dílem píše se
úřad,
údolí, ústní atd. V celku stala se tato proměna všude tam, kde podlé pravopisu novočeského píšeme
ú neb
ou, vyjímajíce ovšem slova, kde
ou vzniklo rozšířením z ó: bořiti — bouřiti, mozol — mozoul (vz O; II. 197. a.) a pak slova jako doufati, Bousov a p., kde
ou vzniklo stažením z
o-u: do-nfati, Bohusov, vz nahoře. Co do času vyvíjejí se tyto proměny v jazyce spisovném takto: do sklonku 14
. stol. panuje
ú: od konce 14. stol. vyskytuje se
au nejprve porůznu ? čím dále hojněji až v 2. pol. 16. stol. pravidlem se stává a zůstává až do pol. 19. stol
.; od r. 1849. píše se všeobecně
ou; toto vyskytuje se po- různu již v 2. pol. 15 stol. (u písařů ne- cvičených) a to je důkazem, že psané
au již tenkráte se vyslovovalo
ou, že tedy
au velmi brzo po svém vyskytnutí seslabilo se v
ou. —
Pozn. V nářečích zůstalo namnoze ú neroz- šířené, zejména v domažlickém v Čech., va- lašském a slováckém na Mor., opavskoostra- vickém ve Slezsku a v trnavském a východním slovenském v Uhrách; spisovná slovenština má
ou jen v, instr.: ženou a p. Jinde (a to většinou v Čechách) je zase
ou pravidlem i na začátku slov, kde jazyk spisovný dává přednost' nerozšířenému
ú. na př
. ouřad, oukol a p. Vz Au. Gb. Hl. 73., 74
. — Gt. pl. masc. u subst. v střed
. Slovensku končí se v
-ou: pánou. Šb. V Domažlicku zachovalo se ú v koncovkách: rukú m. rukou. Šm. V Pře- rovsku místo
-ou v
koncovkách vždy
-ú: vodú, nesú a p., ve
kmeni zhusta: kút
, súd. Kd. Ou z
oju, ojú, uju: čistuju — čistou, moju — mou, s mojů — mou. — Náleží-li
ou ve
slo- žených slovech ke dvěma částem řeči, tu není dvojhláskou: do-učiti, samo-uk, po-ulevuji. —
Ou jest nyní koncovkou instr. sg. fem. vzorů Žena, Nová, Otcova: vodou, novou, otcovou. Jg. — Ou se
skracuje v
u 1.
ve III. sklonění (vzorec: Žena)
jmen dvouslabičných v instr. sg., v gt., dat., lok. a instr. pl.: moucha, muchou, much, muchám, muchách, muchami.
Ale v obecné řeči (a někdy i ve spisech) mimo genitiv se neskracuje: mouchou
, mouchám, mouchách, mouchami.
Ale v gt. se krátí: much, struh, hub, luk,
leč stojí-li za ou dvě souhlásky: hloubka, hloubek. Šm., T. Vz Skracovaní samohlásek. — 2. V
odvozených zdrobnělých: houba — hubka, strouha — stružka
, Mk. — 3.
U časoslov dvouslabičných, tvoří-li se z nich adjektiva příponou -cí: mnouti — mnucí;
u tříslabičných zůstává nebo se krátí: soukati — soukací — sukací. T. Vz -cí. — 4.
Ve dvouslabičných ženských jménech, tvoří-li se z nich adjektiva: moucha — mušní, louka — luční;
ale: houba — hou- bovatý, mouka — moučný. T. —
Pozn. Ou v supině se nekrátí: šel sloužit mše.Bž. 23. —
Ou se střídá: a) s
í v 3. os.
pl.
časoslov I. (vzorec: Bíti) a VI. (vzorec: Milovati)
třídy: bijí — bijou, milují — milujou, kryjí — kryjou. -
ou je starší; původní koncovka byla -ntb (ante) -ątb, -ú, -ou. (Cf. Bž. 173., Zk.Ml. I. 94., Ht. Ml. sr. 262.) V obec. mluvě užívá se vý- hradně koncovky -ou, také někteří novější spisovatelé jí přednosť dávají. Vz í. Šm., Schl., Hš. — b) S ú
v násloví: ouřad — úřad, outraty — útraty (cf. začátek článku). — c) S
ej v obec. mluvě východ. Čech.: ko- noušeti m. konejšiti, vz -ej. Šb. — d) S
u v obec. řeči jihozápad. Čech a vých. Moravy v minulém čase: kleknoul m. kleknul, ohnoul m. ohnul, prasknoul, také: kleknúl atd. Šb.; pod Krkonoš.: k večerou
, tou knihu m. tu a ve spisovné řeči: ploul — plul, sloul — slul. Vz U. — e) S
ó na Hané: Dobró došo sem to
poznal
= dobrou duši jsem tu po- znal; lóka == louka, hlópá = hloupá. Šb. V 3. os. pl. praes.: nesó (nesou), vinó (vinou), milujó (milujou). Mřk. Vz ó. — f) S
o,
v Krkonoš.: kanoun, patroun, citroun, mi- lioun, kalhouty m. kanon, patron, citron, milion, kalhoty. Kb. Vz O. -g) S
ů na Mor. mezi Hranicemi a Frenštátem; zemjákou, vouz m. zemjáků
, vůz, Šb. —
Ou, výraz po- hnuté mysli, ha, ah! Ou, nech toho. Us. — Ou
, pokřik na dobytek, aby stál. Jg.