1. Pak
1. Pak, vz Věta odporovací, spojovací, Bž. 25. P. se klade: 1. když se slova n. věty jednoduše proti sobě staví, něm. hin- gegen, aber, lat. autem. Tu ,???' následuje. Těžko se mnohým zalíbiti, všechněm pak zhola nemožné. V. Povolně mluviti budu, vy pak poslouchejte. Flav. I nazvu syny tvé lidem svatým, ty pak slouti budeš městem vzácným. Br. Kdo uvěří, spasen bude, kdož pak neuvěří, bude zatracen. Br. — 2. V roz- pravách, když se od jedné věci k druhé pře- chází, und, nun, hierauf, übrigens, aneb se docela nepřekládá. A po malé chvíli jiný vida jej řekl: I ty z nich jsi: Petr pak řekl: Ó člověče, nejsem. Br. Tehdy Ježíš vzal ty chleby a rozdával učedlníkům, učedlníci pak sedícím. Br. — 3. Když se věci a činnosti, jak za sebou běží, vyčítají, ferner, hierauf, darauf. Brada mužská předně pýřím, pak fousy se kryje. Kom. J. 251. Tu se sbíhá s: tož, potom, teprv, naposledy. Někteří tu síň měřili, pak se nesnadili a měřili z novu. Kom. Tak tesař učí se nejprv dříví sekati, pak tesati, tož obrubu dělati, pak chaloupku neb stodolu uměti postaviti, teprv domy, věže atd. — 4. V otázkách, když se tomu, což jich pří- činou jest, naproti staví, doch, also. Co pak zlého učinil tento? Br. A kde pak se ten kámen béře? Kom. Nač pak to umění jest? Kom. Co pak chceš víc? Svěd. Jaký pak oni těch věcí základ mají? Kom. — Pozn. Někdy se k sesílení přidává přece, aber dennoch, trotz dem. Oni pak přece naň dotírali. Br. — Zk. Skl. 553. -- Vz ještě: Ale, By, Avšak.