1. Páně
1. Páně (zastr. pánie), jméno přídavné ne- určitého měkkého zakončení (páň, pána, páně = pánův, pánova, pánovo), které nyní s významem přisvojovacího přídavného jména všecky pády starého sklonění zastupuje a jen odvozovací příponou od obyčejnějších nyní na -ův a -in se liší. Jest to genitiv. Des Herrn, Herrn-. Tedy se neskloňuje: chrám páně, dobrota páně, slovo páně, do chrámu páně, k chrámu páně, v chrámě páně. Vz -in, -ina, -ino; Přídavné jméno. Dle Kz. Cf. Zk. Skl. 307. (dole) a Ht. Brus 248. Oko páně nejlépe koně vyobročí. V. Služebníci, kteří o statek a pověsť páně nedbanlivě pečují. Jel. Pochlebník předsevzetí páně chválí. Plác. — P., zvl. = Boha, boží, Got- tes, des Herrn. Den Páně (neděle). Kom. Léta Páně 1873. — Se jmény. Zrušil jsem hrady páně Mikšovy. Ottersd. Dcera páně Jindřichova. V. Registra úřadu páně Lvova. V. Potom málo před námi sloul ten dvůr pánie prokuratorův. Háj. — Pozn. Jména majetniků musí vždycky míti tvar přivlast- ňovací v : -ův, -ova, -ovo a ten potom se skloňuje, jako kdyby páně při něm ani ne- bylo : Do domu páně Trčkova, v domě páně Trčkově, domem páně Trčkovým ; domy páně Trčkovy, domům páně Trčkovým, v do- mech páně Trčkových. Jan Zúl, páně Myš- kóv syn z Uostředka. Pč. 2. V tom jest Jiřík poznal veslo pánie Skulskýho. Svěd. 1569. Tak i v ženském a středním rodě. Za- hrada páně Blandova, zahradou páně Blan- dovou, v zahradách páně Blandových; slovo páně starostovo, slovu páně starostovu, slov páně starostových. Vz Otcův. Mk. Vz Bž. 127.