Parataxe
Parataxe, e, f., z řec. Skládání vět pů- vodně nebylo jiné než přiřadování čili pa- rataxe a to z prvu nespojitá; věty vedlé sebe se kladly a ničím jiným se neskoná- valo jich spojení leč myslí: Bůh dal zuby, Bůh dá chleba. Teprve časem úkon vněj- šího spojování ujala zvláštní slovce, jež po- zbyvše významu původního (příslovcí uka- zovacích) klesla na stupeň pouhých spojek a to souřadných. — Parataxe nespojitá často se naskýtá v řeči prostonárodní: ve příslo- vích, písních a pohádkách, jakož i v básnictví umělém a) za souvětí souřadné a) slučovací. Boj se Boha, styď se lidí. — ß) Odporovací. Pravdu sobě huďme, dobří spolu buďme. —? y) Příčinné. Slunce peče, déšť poteče. — b) Za souvětí podřadné a) vyjadřovací. Stalo se těch časův, kněz Oldřich umřel. Výb. I. 196. Hledí, div si očí nevyhledí. — ß) Žá- dací. Raziu vem, smysl svój při sobě jmějte. Dal. 174. — y) Časové. Puštěn koráb na moře, dán v ruce boží. — d) Výsledné. V roz- ličných krajích povodeň byla, mnoho vsí za- hubila. — e) Srovnávací. Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Růže při trní se rodí, radosť po žalosti chodí. — Pozn. 1. Parataxí nespojitou přičiňují se často zá- vislé věty konditionalem vyjádřené k větám hlavním. Prosil mne, bych mu pověděl všecko (vedlé: a-bych). Pochybuji, by to pravda byla (v. a-by). — Pozn. 2. Parataxe spojitá, často se naskýtá ve spojeninách vět, v nichž nyní poměr podřadnosti spatřujeme : a-bych, ať (=a ti), a já, a ty. an, ana, ano a j. Brt. S. §. 469., 471.