Páv, a, pávík
Páv, a, pávík, a, m., pták z řádu kur, Pfau, Pfauhahn, m. P., vzorec prvního muž. sklonení slov znamenajících něco životného. Sg. 1. Páv, 2. -a, 3. -u, -ovi, 4. -a (je vlastně genitiv; zastar. ?kk.: páv), 5. -e, 6. -u, ovi, 7. -em; pl. 1. -i, -ové, 2. -ů, ův (zastr. óv), 3. -ům (zastr. -óm, -ovóm), 4. -y, 5. -i, ové, 6. -ích, -ech, 7. -y. Vz ostatne Skloňování. P. chocholatý (pavo cristatus), japanský, S. N., krátkoocasý, lophophorus refulgens. Frč. 350., Schd. II. 464. Člověk nádherný, chlubný pávem sluje. Ros. P. se čepýří. Šp. P. oca- sem (i. e. potřásá. Říká se, když se kdo chlubí). Ros. P. má peří anjelské, ale kroky zlodějské a zpívání ďábelské. Jg. Žeň pávy po svých, z tohoť nic nebude. Ctib., Lb. Vz Odehnati. Žeň dál pávy. Č. P. svůj očko- vitý ocas rozestra pyšní se. Kom. J. 158. Nejednako Bůh rozdává, jednomu hus, dru- hému páva. Koll. Hleď páve na své nohy. Vykračuje si jako p. (pyšný). Znáti páva po peří. Pk. Ne všichni ptáci jsou páv aneb orlice. Č.