Pilník, u, pilníček
Pilník, u, pilníček, čku, m., die Feile. P., nástroj ocelový, jehožto povrch má ostré, pravidelně rozestavené zuby, které od hmoty, přes niž se p. s dostatečným tlakem táhne, částky (piliny, odpilky) odtrhují. Vz S. N. P-ky jednozubé s jednou řadou, dvojzubé s dvěma řadami zárovných zubů. U dvou- zubých slove řada, která se dříve vysekává, spodní zub (Unterhieb), druhá vrchní sub (Oberhieb), obě řady činí křížový zub (Kreuz- Ve Slez. Tč. Stálá p. divy činí, jimž se mnohý lenoch diví. Km. Bez p-sti není příchylnosti. Pk. Při veliké p-sti se tomu naučil, lépe: jsa velmi pilen tomu se naučil. — S p-stí = naschvál, úmyslem. V. Vz Pilník (ku konci).