Plápolati
Plápolati. List. filol. XII. 352. Zrak jí plápolá. Čch. Bs. 169. — kde. Plápole mi- losť ve mně. Modl. 12. a. — čím. Jíž (mi- losti) by plápolíc svietila; Ti nejviec plá- polé milostí boží. Št. Kn. š. 62, 122, 123. Touhou p-lá. Čch. Ohněm oči p-ly. Lpř. Vlas větrem p-lá. Osv. Svú milostí k nám p-láš. Hus III. 263. — odkud (čím). Aby milosť vaše k Bohu z té čistoty jako z svět- lého lampadu plápolala dobrými skutky. Št. Kn. š. 78. Byla samy pentle, tak od ní p-ly. Brt. D. 248. — komu. Skráň mu plápolá. Vrch.