1. Počíti
1. Počíti, počijí, počij, il, it ití; počívati — pocítiti, ucítiti, pozorovati, ein wenig riechen, empfinden, fühlen, wahrnehmen. — abs. Jak živ jsem nepočúl (necítil, neslyšel). Na mor. Zlínsku. Brt. Počúvej = slyš. Brt. Počuvaj, počuvaj, co to v zemi hučí, esli zvony zvoní, lebo jabor pučí. Pís. mor. 304. — co, koho. V. Jejížto (věci) ztráty jsme nepočili; Jenž (hříšník) nic toho nepočil. Sš. L. 148., 151. V čemž tedy taková mysl sladkosť počije. Chč. P. 108. b. Ktož nenie opatrný ve své mluvě, počije nehodu. BO. Takej panne nikde ani chýru ani slychu ne- počuli. Ht. Sl. 207. — od koho čeho. Té seče často ode mne počiješ. Troj. — po čem čeho. Po třetím dání počije nemocný po- lehčení bolesti. Ros. —- kde: něco, něčeho na sobě, Troj., na svém těle. Háj. Počíš se jako kočka na slaměnee, jako sochor v pytli. Sk. — čeho z čeho. Z toho největší ra- dosti počiješ. Kram. — co kde. Střelu je- dovatou v srdci počila. Gníd. Poči na sobě ránu Hospodinovu. BO. Ona poči na těle, že jest uzdravena. ZN.