Podivení
Podivení, p. -se, die Verwunderung. V. S p-ním býti; on jest jim ku podivu a s p-ním; hodný p. V. Jest mi to s p-ním. Sš. J. 67, Reš. Plní, naplňuje nás to podi- vením. Dch. P. menší větším p-ním pomíjí; I musilo by to na p. u nás vyjíti, že . . .; Musilo p. to náramno, bezpřímno a svrcho- váno býti; Zena z p. svého nad slovy těmi nevyšla; Učeníci prese všechno p. svoje se neosmělili Pána tázati se; Nikodem vysly- šev slova Kristova p. své nad nimi proje- vuje. Sš. J. 90, 112., 124., 73., 48. Jest s velikým podivením, že . . . Bart. Ruka mi pojednou nad p. otekla. Ler. Což bylo mnohým k nemalému p. Čr. I bylo jim to s p-ním, kudy jsou to naši zvěděli. Cr. Tak v p. byl Geriones maje noh mnoho, war Ge- genstand der Bewunderung. V. Při nás (nám. Akt. m. Ferd., u nás, tamtéž) jest to s ne- malým p-ním. Sych. S p-ním na něco hle- děti; pro p. D. Ku p. mnoho ryb jsme vi- děli, Har. Ježto nám taková věc do vás jest s nemalým p-ním. Er. Bylo to ku p., lépe, není-li to účelné: bylo se čemu diviti. Podivením strnouti. Šm. Vz Podiv.