Podmět, u, podmětek
Podmět, u, podmětek, tku, m., podměť, i, f., der Unterwurf. Séti na podměť (žito po pšenici, místy: séti do mladi). Vz Pod- mésti, Orati. Us. — S vyznamenáním klamu = podvržení, podložená věc, etwas Unterscho- benes, die Verfälschung, der Unterschleif Plk. — Podmět, u, m., v mluvnici, das Subject, lat. subjectum. Podmět jest ona věc n. osoba, o které se výrok činí (o které se něco praví. Kz.). Zk. P. jest původcem činnosti: nesu, chválím. Bž. 166. P. jest ona čásť věty, kterou se představa označuje, o níž se co propovídá (vz Věta). Kos. P. ta čásť věty, která zna- mená osobu anebo věc, o níž platí, co vý- rokem jest vysloveno, budiž toto činnosť, stav, poměr a p. S. N P. jest věc podstatná, kterouž úsudku podrobujeme. Důraz ve větě je na výroku. Otec píše,jest dobrý, jest statkář; proto sluší pod-mětu jeho jméno (podmět; podmésti, podmítati = podhazovati, lat. sub- jectum). Auštecký ve Sbr. Příklady: Matka šije. Oheň hřeje. Jablko jest červené. Bratr jest zdráv. Kz. — Podmet stává I. z pravidla v nominativě na otázku kdo n. co a vy- náší se 1. jménem podstatným. Bratr píše. Voják bojuje. Potok teče. Ovoce zraje. — 2. Zájmeny osobnými. Já píši, ty čteš. My
spíme, vy bdíte, oni jdou. — Posti. Zájmeno
osobné klade se jen tam, kde buďto určitého
označení, anebo zvláštního důrazu potřebí
jest, jinak se vypouští (poněvadž původem
už obsaženo jest ve slovese. Brt. S. §. 13.). Chodíme do lesa. Pijete v hospodě. — 3. Jmény přídavnými, když na se povahu jmen podstatných berou, k nimž i příčestí, přechodníky náležejí. Dobrý dí, dobrý splní. Šilhavý slepého kárá. Chudý s bohatým ne- hoduj, moudrý s bláznivým nežertuj. Dříma- jící hlavou kývá. Uražený nerád odpouští. — 4. Jmény číselnými. Dva mnoho zmohou. Tri jest nerovný počet. Jeden spí, druhý dřímá, třetí zívá a čtvrtý dýmá. — 5. In- finitivem (jenž má zde význam nominativu). Trpěti jest hořko. Chudé podporovati ctnost' jest. Slíbiti a dáti jest dvojí. Smlouvati není hanba. Cf. Infinitiv podmětový (I. 575. b.) a Brt. S. §. 402. — 6. Určovacími zájmeny jako: můj, tvůj, svůj; náš, váš; ten, onen, týž; kdo? co? který? Naši zvítězili nad ne- přítelem. Každému jest své milo. Kdo tam byl? Co se povídá? Který (žák) jest první? (Kz.). — 7. Konečně muže podmětem větám býti každé sloveso, každá slabika, každá věta a spojení slov, jakmile se o nich jako o věci aneb osobě výrok činí. Člověk jest slovo dvou- slabičné. A jest někdy dlouhé, jindy krátké. D jest souhláska. Žes nahého oblekl, chvali- tebno jest. Darmodej umřel, kupsobě nastal. Zk., Kz. — II. Nevždycky vynáší se podmět nominativem, zhusta klade se i do jiných páduv a to: 1. do genitivu vlastnosti: Blaženi jsou čistého srdce, neb ti Boha viděti budou. Napřed jeli stavu rytířského. (Brt. S. §. 12. — Mohli bychom také doplniti: lidé, šlechtici atd.). — 2. Do genitivu ve větách záporných, když se přísudek od podmětu s jakousi dů- razností odlučuje (hlavně u časoslova nebyti a jemu významem podobných sloves exi- stence: nezůstati, nepozůstávati, nedostávati se, nenacházeti se, nenalezati se, nestatí se. Kl.). Tmy v Bohu nižádné není. Br. Není žádné věrnosti v této zemi. V. Žádného domu celého nezůstalo. V. Opatrnosti se ti nedo- stává. Není koňům ovsa, není sena. Suš. Cf. Mtc. 1872. str. 33. a násl. (Brt.), Genitiv V I. 388. b. — Pozn. Důraznosť výroku ta- kového zostřuje se i tím, že se někdy slovo nic připojuje. Nic těch proměn není v Bohu. Št. — Zk. Skl. 10. a násl. — III. Někdy se podmět zvláště nevyslovuje. — 1. Když se vynáší zájmeny osobnými, na nichž důrazu není. Učíme se. Píší. Chodíte pilně do školy (my, oni, vy.). Vz nahoře. — 2. Při třetí osobě a to a) osobní množný (lidé). Do lesů chodívají. Na ostrově Cypru sejí bavlnu. — b) Osobní jednotný. Hýřil za mladu a pod starosť umírá z hladu. Bolesť přestala, jak by uťal. Vz Man (něm.), Brt. S..§. 18.1. a 2. — 3. Podmět neosobní a) při slovesech zjevů zvláště přírodních. Rozednilo se. Zahřmělo a zablesklo se. Z čista jasna uhodilo. Bylo k večeru. Na jednou zaťukalo na okno. — Pozn. Někdy se podmět zvlásť vytýká. Hrom uhodil = uhodilo. Dešťové pršeli = pršelo. V. Velicí hromové hřímali. Cap. (Zk.). — b) Při slovesech zvratných a trpných. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Za moje žito ještě mě bito. — c) Při neosobních slo- vesech s genitivem. Peněz přibylo, ctnosti ubylo. Napadlo sněhu. — d) Při neosobných slovesech s dativem. Událo se jemu jeti tady. Stýskalo se mu ve vlasti. Komu se nelení, tomu se zelení. Dobře mi sedlo. — e) Při slovese jest s určením příslovečným. Dobře vám bylo. Již čas obědu bylo. Bylo by hřích ublížiti mu. Nebylo možná. Již veta po mně bylo. — í) Při slovese jest s infinitivem možnosti a nutnosti. Bylo všecko viděti i sly- šeti. I bylo Tatarům ustoupiti. — g) Při akkusativě počtu určitého od pěti počínajíc i neurčitého. Čtyři sta jich zbylo. Sotva čtvrtý díl živých zůstalo, ostatek pobito. Soudců větší počet se sjelo. Bylo nás hromadu. Po pěti vězněch na lavici sedělo. Vz Akkusativ, 3.(I. 18. a.). — Brt. S. §. 13. -- h) Při pádech předložkových počtu přibližného. — a) S před- ložkami genitivu: do, okolo blízko. V městě tom zemřelo lidí do třikráte sto tisíc. V. Bylo tam do dvacíti vojínův. Us. Z města okolo dvacíti tisíc lidu vyšlo. V. Blízko dvacíti osob bylo tu z Malé strany. Bart. — ß) S předložkou dativu k. I bylo jich k dvěma tisícům. Br. Bylo tam k dvacíti vojínům. Us. — y) S předložkami akkusativu: na, přes, pod, o, s, za. Tu na sto mužů zahynulo. Háj. Lidí se přes dva tisíce zařítilo. V. Pod tisíc koní tam bylo. Vel. Bylo nás o stůl. Svěd. Suken bylo za několik set. Svěd. Již nebylo v městě vody ani s jeden den. V. Teklo do rybníka tokem více než s kolo vody. Svěd. Vz Počet (přibližný určuje atd.). — Pozn. Ale mluví se i takto: Ta voda dobře tekla tokem s kolo. Svěd. Hráz jest povýšena o dva lokty v nově. Svěd. — ď) S předložkou in- strum. s. Šel tam s bratrem (= a bratr). Zk. Skl. 11. — Podmět se ve větu rozšiřuje, promění-li se jméno podstatné v časoslovo jsouc potom výrokem nové věty pomocí zá- jmena vztažného kdo, co (podmětu nové věty); má-li podmět u sebe přívlastek v ge- nitivě, stává se tento podmětem nové věty přičiněním spojek: že, jestli, zdaž, proč. Lhář sám si škodí —- kdo lže, sám si škodí. Na- lezení námořní cesty do Indie bylo důležito = že námořní cesta do Indie nalezena byla, bylo důležito. Š. a Ž. — Podmět věty vý- povědí klade se někdy do věty klavní oby- čejně s předložkou s a vyrozumívá se ve větě vedlejší z pouhého zakončení určitého slovesa. Vím o příteli, že jest spravedliv m.: vím, že přítel spravedliv jest. Ros. Vz Pře- my kání.