Pohoniti
Pohoniti, il, en, ění; pohnati, poženu, požeň, žena (ouc), hnal, án, ání; poháněti, 3. os. pl. -ějí, poháněj, ěl, ěn, ění; pohání- vati, treiben, weiter treiben, antreiben, vor sich treiben, zutreiben. D. Když se dva po- hánějí, třetímu nahánějí. Č. — koho (akk., gt.) čím. Poháně mě nespravedlivě; Ktož jsú jich pohnali. Půh. II. 156., 386. Pognati bratry oba. L. S. v. 28. Jal se mne pohoniti mým listem. Půh. I. 241. P. koho domem, Jemanden die Citation dort einhändigen, wo er sein Hauswesen hat. Kn. rož. Pohnal mne holomkem (svobodným) a já paniu mám. Arch. I. 455. Aby tebe tkačetem nepohonili. Arch. I. 464. Koní bičem p. Reš. — koho v čem : v práci. Us. Má býti pohnán u vlastní osobě. CJB. 379. Přes to mě v těch úmlu- vách pohnal. Půh. II. 581. Pohoní mě v du- chovním právě o svěcskou věc. Půh. II. 128. Napřed ona (vášeň) v sladkém šplounání vody svoje zvolna pohání. Sš. Bs. 175. — St. skl. -- koho kam = předvolati, obeslati, vor Gericht belangen, laden, vorfordern; před soud, před právo, V., J.tr., Pr., před soudce, Kom., k soudu, ku právu, V., J. tr., Bart. 3. 4., k svědomí (svědectví), Jg., na soud, do soudu. V. Mě pohonila k du- chovnímu právu pro sirotky, ani ještě let nemají; Pohoním pána k svědomí přede pány odtud odevšad. Půh. I. 165., 131. Zná sě k tomu listu, jakož k němu pohnán na 20 hř.; Pohoní jeho k jeho právu. Půh. I. 264., 126. Nemají (úředníci) žádného v svój úřad pohoniti před sě. O. z D. — koho nač: na přísahu. Jg., J. tr. — koho k čemu oč. K soudu, Vš., o dluhy. Pr. Ať o svou věc sami před se nepohoní lidí. O. z D. O to jsem mosil jeho ku právu sem pohoniti; Po- hnal k listu o 50 hřiven. Půh. I. 222., II. 2. P. někoho o meze. Tov. 74. P. koho o škody; O túž věc dřéve byl pohnán a své pomocné dal na Jana; Aby o takúž věc nižádný ne- pohonil ani žaloval; P. koho o věno; O túž věc pohnal ho jistec Mysliborského; Týmž pohonem pohoní jiné své rukojmě o těch svrchupsaných tisíc kop. Pňh. 1. 382., 385., 201., 182., 309; II. 8. O ty věci jeden druhého do komory pohoniti může. Vš. — J. tr. — koho z čeho: z nářku (očernění), z pokuty, Jg., z hanlivých slov, Faukn., z dluhu, z dě- dictví, Pr. (1410.), ze škod, Zříz. Ferd., z vraždy. Pohoní jeho k listu z těch peněz; Pohoním jeho ke dskám z svého véna; Po- honí Jana ze sta hřiven; Jsem z toho nařčen a pohnán; Požene ze škod póhonem; Poho- ním jej odtovad i z nadbytu. Půh. I. 116., 131., 130., 238., 261., 172. P. koho z hlavy. Výb. I. 609., 622. Kdožby z jedné věci a pře po třikráte kohožkoli poháněl neb ob- sýlal ... a k svým takovým pohonům ne- stál . . ., z toho aby více poháněti nesměl žádného. Zř. F. I. Kto chce ze škod pohnati. Vl. zř. 22., 17. Kdož by se soudil koli o dě- diny z nich jsa pohnán. Zř. F. I. C. XVII. Aby jeden každý toho vůli měl z těch věcí před osobu JMK. aneb před soud zemský obeslati neb pohnati. Zř. F. I. A. VII. Kdež otec sám statek má, a má děti neoddělené, nemají děti podlé něho z toho statku po- háněny býti.Vl. zř. 59. — koho zač. Po- honím Jana Č. za tkače a trhem. Půh. II. 18., 25. — se s kým. S ním se poháněje. Půh. II. 103. — koho jak: bez viny. Půh. II. 197. — koho čím kde. Trhem pohnati v tom městě atd. D. — co proti čemu, po čem: proti vodě, po vodě. Šp. — (kam) proč: k soudu pro pobuřující věci. Ml. Ně- koho pro něco k zodpovídání p. (hleděti k někomu o něco. Rs.). — koho kdy. O sv. Martině pohnal opata. Žer. Záp. II. 25. — koho od koho. Komorník volal: Pohnal jsem od (= jménem) Petra z Hřešihlav, Vá- clava z Malovic k dnešnímu dni: stojíte-li k svému právu, ohlaste se. Vš. — koho čeho. Protož pohoní jej základa propadání. Půh. II. 184. — aby. Ty pak pohání, aby se soudně dostavili. V.