Pohoniti
Pohoniti. — abs. Snad nechceš učiť starého sedláka poháněť (voly, koně)? Us. Fč. — koho. Cf. Zř. zem. 117., 118, 466., 696., Dohnati. (Kn. rož. 114.). Poď mně milá, poď poháňať vrané koně v opratě. Sš. P 517 — koho kým: holomkem. Kn. rož. čl. 31. — kam. P. někoho k sněmu. Půh. II. 223., 390. Požeň v oči. Kn. rož. — koho k čemu: k zámluvě. J. Lpř. Dj. I. 177. Požeň k roku k svědčení póhona. Kn. rož. čl. 76. K svědomí p-ní se listem. Vš. 23 Řekl mi plniti a toho mi neučinil a toho mám list jeho a p-ním jej k listu. Půh I. 132. — koho oč. Bude moci sám p o kterúžkoli potřebu rodu toho. Vc. O zemskou věc před soud zemský má býti pohnáno. Vš. 7 Nemají (smlouvcové) o to poháněni býti, oč lidi smlouvají. Zř. F. I. S. XIII. - z čeho. Půh. II. 34., 357. — koho s čím. Já tě s tím poženu! Us. Všk. — kdy. Při orání dobytek bičem p. Us. Tč. — od koho = jménem n. k roz- kazu něčímu p. Kn. rožm. 11. 25. — koho več. Koně v rychlejší běh poháněti. Vrch. — kde. P. trhem v tom městě, v jemž súd bývá. Kn. rož Biskupa p. v hradě v jeho dvoře; Purkrabí z Prahy právo p. na jeho dvoře na hradě. Kn rož. č. 61., 64.