Býti
Býti. Str. 114. a 7. ř. sh. místo v již Čech. polož: v Doudlebsku. — Str. 114. a. 34. ř. sh. za atd. polež: Dle jiných není zde ko- řenné. původní, nýbrž přídechem. Vz J (str. 592. a.), Gb. Hl. 113. ř. 10. sh., Ht. Obr. 17. — Str. 114. a. 27. ř. zd. za atd. polož: Vz Střídání. — Str. 114. a. 22. ř. zd. za by: Byste je z bychte, s povstalo z ch. Vz -ech, Ht. Obr. 16. Bychme byli dobři a jiní: bychom byli dobři; A jest jiných drahně proměn. Hus II. 440. Bychme. ZN. Bychomy sě zpoviedali. Ž. wit. 105. 47. Na Lašsku na Mor. časují: sem, sy, je, smy, stě (šće) su; buď (budź), buďmy (budżmi), buďte ( = butě; bućće); był, była, buł, była; sem je (joch je, sym), sy je (tyże, tysje), je, smy su, śće su, su; byď, byďmy, byďtě. Tvary zá- porné: něni sem, něni sy, něni, něni smy, něni stě, něni su; jo sym nyni (nima), ty si nyni (nima), un nyni (nima), my smy něsu, vy śće něsu, uni něsu; nejsem, nějsi, něni, nějsmy, nejśće, nějsu; joch nyni; něsem, něsy, něni, něsmy, něśée, něsu. Vz více v Brt. D.131.—132. Joch je, tyž je, un je, my sme su, vy śće su. uni su. U Místka. Škd., Tč. Jak časují býti na jihových. Mor? Vz Osv. 1884. 59. (Brt.). Na Dolní Bečvě? Vz Listy filolog. 1885. 252. U Opavy? Vz Brt. D. 137. Na Zlínsku: Je-li určité, časuje se: su, si, je, sme, ste, sú; nejsu, nejsi, néni ; pomocné má v 1. os. sg. jsem: slyšél jsem. Přechod. buďa. Brt. Staročes. tvary vz v Bž. 207. Cf. Mkl. aL. 260., Parataxa. V Ż. wit. 3. pl. vedlé jsú, sú také jsút, sút s koncov- kou osobní -t. Obklíčily sút mé bolesti. 17. 5. Vz více v Gb. vydání str. 215. (i o ostat- ních tvarech). Přechodníkem buďa (val. bu- ďaci) připojuje se pravidelně přístavek pří- slovečný k podmětu: Já sem sa buďa malým nadělal. Buďa pudmistrem hleďéł pořádku v obci. Buda chlapcem slýchával sem. — ,Buďa tebú, neděláł bych toho; buďa vama nechal bych ho´znamená tolik co germa- nismus ,na tvém místě, na vašem místě,´ kdežto by se po česku říci mělo: jsa tebou, jsa vámi. Na Mor. Brt. D. — Které místo ve větě zaujímá príklonka jsem? Pravidlem jest: a) Počíná-li věta hlavní Nebo závětí slovesem, příklonka jsem druží se k parti- cipiu, jdouc hned za ním. Nevěděl jsem. Takž ja srozuměv, umlkl jsem. — b) Tak- též se děje, počíná-li věta spojkami a, i nebo jinými souřadnými spojkami bez pří - zvučnýmí jako ale, však, za nimiž následuje sloveso; to proto, že slovce také jsou před- klonky, k nimž příklonky přímo pojiti nelze. I šli jsme. A počal jsem mu děkovati. Ale mlčel jsem. — c) Počíná-li věta jinými slovy přízvucnými, příklonka jsem jde z pravidla před participiem, kteréž tu bývá na konci věty. Na to jsem řekl. Protož jsem uložil mlčeti. K východní straně viděl jsem bránu jakous. — d) Ve větách vedlejších příklonka jsem druží se vždy k Náměstce nebo spojce podřadné, kdežto se participiem z pravidla věta končí: Když jsem v tom věku byl. Zaslechli, že jsem je potvorami nazval. Věci, jakýchž jsem tu začátek spatřil. Brt. Vz více příkladů z Kom. Lab. v Km. 1882.196.—197. Které místo ve větě zaujímá príklonka bych ? Pravidlem jest, že se příklonka bych druží k prvnímn slovu ve větě, kteráž se pak obyčejně končívá participiem. Rád bych tvé jméno věděl. Čím by mysl kojili. Odešel, kde by sám byl. Ve větách tázacích, počí- nají-li se participiem, přikloňuje se bych k částici tázací -li. Byla-liž by to moudrosť? K předklonkám a, i a j. bych tolikéž přímo se nepřikloňuje. I byl by šel. Brt. v Km. 1882.197. Vz tam více příkladů z Kom. Lab. Příklonka se druží se k jsem a bych. Bál jsem se, aby . . . Toho bych se byl nikdy nenadál. Ib. 198. Příklonky se, si, sem, bych, velmi často bývají na prvém místě ve větě,