C
C staroslovanské. Vz Gb. H. ml. L 315. — C jest souhláska měkká. Cf. ib. 469. — Jak znělo a psalo se c: c: bradavca, slunce; cli: nemochi budeš; cc: mravenecc; cz: zerniczu; zc: chzceme; cs, cf: mocs, nocs, rucfye; tf: potftivy; tc: ovotce; tz: v Dohalitzych; v pra- vopise Husově, bratrském a novočes. je c. Cf. Gb. H. ml. I. 469., 497. — Vznik a změny souhlásky c. Vz ib. 499. — C, následuje-li č, mění se v č: lecčemu leččemu, necky necčice neččice a z toho nečtice. Vz ib. 500. — C se mění a) v ť: Břetislav, František za starší: Břecislav a Francišek; cihla, dial. tihla, císař tiesař. Cf. ib. 501.; b) v č: Žatec, gt. Žatče. Na Tišnov., mor. Kruml. a Žďársku: dečky m. decky (vždycky), dečke, dyčky; u Dačic a Telče ve slově plíčník m. plícník. Brt. D. II. 187., 210., 250., 279.; c)v s ocelka, oselka (val.). Brt. 1). I. 64. Cf. dc, tc, cc, ct a Gb. H. ml. I. 503. U Litovle, Konic a Jevíčka po b a p: vrabse, kopse, strapse, do vubse m. vrabce atd. Brt. D. II. 113. U Zábřehu: s kopse (s kopce), dal babse (babce), řidčeji po v: jikavse, ale: vovce, v polívce atd. Vz ib. 130. — C se prisouvá dial.: jednúc, po- druhúc, nekerúc (někdy), zasejc, neškulic. Vz Gb. H. ml. I. 504. — Cizí c zůstává: cedule, cíl, cukr; nebo se mění v hlásku jinou ze- jména v č: čep, čibr, čjsterna. Vz Gb. H. ml. I. 503. — V jihozáp. Čech. mění se v: c, z, s, ch. Vz Dšk. Jihč. I. 42. — C v chromeč- ském podřečí na Mor. Vz List, fil. 1894. 96. — O c cf. Gb. H. ml. I. 469. — é m. ť: ćicho m. ťicho. Laš. Brt. D. I.106. V jihozáp. Cech. mění se é v č a c. Cf. Dšk. Jihč. I. 42.