Pomluva
Pomluva, y, f., rozmlouvání (zast. vý- znam), das Gespräch, die Rede, Unterredung. Nebylo o tom p-vy. Troj. O obecném do- brém p-vu míti. Pulk., Výb. I. 653. — P., v starém českém právě — dovolení, aby po- hnaný námitky proti půhonu činiti směl, die Einrede des Geklagten gegen die Klage. Prosím pomluvy prvé, druhé i třetí, i toho všeho, což mi k mému právu třeba. Tov. k. 72. Toho se pomluvú obránil. Půh. I. 384. U p-vě řekl, že jest při tom nikdy nebyl; Jakož se Petr v první p-vě desk dotyče, chtí páni dsky slyšeti. Půh. II. 250, 573. Vz Gl. 248. — P., die Verabredung. Jakož máte p-vu s W. zlatníkem, že má vám dělati monstranci. Záp. měst. 1450. Pr. Na každou při man má míti tři pomluvy, totiž můž se třikrát raditi. Pr. Man. v Olom. 1538. — P., mluvení zlého o jiném, utrhání. V. P., zten- čování cti bližního lháním, buď že pravé přednosti se mu upírají aneb chyby neprav- divě přičítají, die Verleumdung, Nachrede, calumnia. MP. 204. P-vou na někoho se po- trhovati. Sš. I. 351. P-vou lehkost' někomu učiniti. Sych. P-vy neujdete, že . . . Sych. Šij široké rukávy, budeš míti več p-vy klásti. Pk. Vz strany přísloví a pořekadel: Bláto, Huba, Husa, Lejno, Les, Lev, Moudrý, Otříti, Pověst', Pomluvač, Řeč, Straka, Svět, Tlachač, Ústa, Zívati, Žlab. Vz S. N. — P., pověsť, das Gerede, die Sage, Kunde. Zvěděl divnú p-vu o sv. Ciprianovi. Pass. 507. 1.