Pomněti
Pomněti. Bž. 189., Mkl. Etym. 288. — co. Za Št. polož: Kn. š. 17. Bude-li vždy pomnieti den své smrti. Št. Kn. š. 185. — nač (kdy). Slušíť Pražanóm na to pomněti, ať . . . Let. 237. Pomni na Buoh při tvém zdraví (= za zdraví); Bych pomněl na hřiechy. Sv. ruk. 93., 301. Pomniete se na dřevní věk. Pror. Is. 46. 9. Pomniž naň. Ž. wit. 8. 5. Naňž kdyby člověk pomněl; Na to pomniec každý nás; Protož na ten súd pomnieti slušie; Pomněte na svú matku Št. Kn š. 13., 20., 24., 43.— čeho. Synu! pomni konečnie věci a nebudeš hřešiti. Hus I. 285. Pomníte divóv jeho. Ž. wit. 101. 5. — se. Pomni sě, však dlužen nejsem. NB. Tč. 193. Ti se pomněli (měli se dobře). Mor. Rgl — se na čem. Protož na tom sě pomnite. ML. 24 a — jak dlouho. Zlé se dlúho pomní. Št. Kn. š 83. — se odkud. Ale ktož čtú písmo sv., ti mohú vždy se pomnieti z něho, kde jsú a v ka- kém-li jsú nebezpečenství. Št. Kn. š. 150. — s inft. Pomníte svaté dni čstíti. Hrad. 96 a. Nepomínej mi o tom oznámiti. Žer 1591.