Poně
Poně (zastr.), poň, adv. = snad, tuším, podobně, mich deucht, etwa, vielleicht. Výb. I. 680., 1075. Dle Mkl. aL. 139. lok. sg. Již poň odešel; byl poně tam. Ros. Pane milo- stivý, poň mnoho mluvím, rač odpustiti. Solf. Aby p. za otce dítěte považován nebyl. Sš. Mt. 38. Vždy o ní mluví; poněť by s ní radějie v hrobu ležal, než-li se mnú na po- steli. St. 29. Koho jsi chtěl učiti ? poně toho, jenž jest stvořil dychanie ? BO. Poně tento jest lid, jímžto jsi dřieve vzhrdal? BO. O mužie! poně (nonne) silné jsú ženy? BO. — Br., Kom., Háj., Tkadl., St. skl.