Poročiti
Poročiti, il, čen, ení; porokovati = po- haněti, domlouvati, láti, tupiti, vytýkati, zu- schreiben, vorwerfen, vorhalten, zureden, schelten, ahnden, tadeln, schimpfen. — komu. Kdožkoli ze súpeřů tímto zjednáním a řádem soudným pohrzel by, chtě dávní řád zachovati, bude-li v svědectví svědků n. zkušování jich zklamán, sám sobě porokuj, protože za nové dobrodiní zvolil sobě vetché obtížení. CJB. 409. Sv. Dobeš jim porokováše (domlouval); Porokoval jemu otec. BO. — Dal. 131., Tov. k. 126., Pal. IV. 2. 185., Bart. II. G., GR. — komu pro co z čeho. Troj. Někomu z vraždy p. Hist. Schol. Páni jemu z toho počechu p. (za zlé míti). Dal. Bohu z toho porokoval, že . . . GR. Bude to na svobodné vůli ani má komu z toho býti porokováno. Bart. Po- rokoval mu pro studnici vody (increpavit). BO. Máme své hanby přeziieti, z niežto i našim budúcim mohlo by býti porokováno v časích budúcích. Troj. Výb. II. 133. — oč s kým (čím), poraditi se, besprechen, be- rathen, Rath halten. Jg. Porokujme o to drobet (s nimi). Ros. Porokujme ? nimi rukama, aby ne vždy po jich vůli bylo. Solf.