Poročiti
Poročiti. — komu. Pass. mus. 415. Ježúš mu poče porokovati. Hr. rk. 223. To když uzřechu učenníci. porokovachu jim (increpabant). B. mik. Luk. 12. 15. — Št. Kn. š. 236. 27. — komu z čeho. Poče jemu porokovati z tak nemilostivého účinku. Výb I. 298. Jal se Bohu z toho porokovati GR. Zvláště z takých řečí porokuje sv. Pavel. Št. Kn. š. 112.— kdy. V tu dobu počiechu Athyle jeho sluhy porokovati. Pass. mus. 371. — o čem. Sněmovníci rozmyslivše vý- povědi kněžniny a p-vavše o nich. Anth. I. 3. vd. 1. — komu oč. Tehdy přišel-li jest k jakej škodě, žádnému o to poroko- vati nemůže než sám sobě NB. Tč. 32.