Poručiti
Poručiti, poruč, ruče (íc), il, en, ení; po- roučeti (zastr., ale u Uher. Hradiště na Mor. posud (Hý.): poroučati), 3. os. pl. -ejí, el, en, ení; poroučívati, poručovati. P. = ode- vzdati, jako z ruky své jinému dáti a svěřiti, důvěřiti, übertragen, überlassen, heimstellen, empfehlen, anvertrauen;\přimlouvati se, schvá- liti někoho, empfehlen; rozkázati, rozkaz dáti, naříditi, uložiti, befehlen, schaffen, anordnen, gebieten; odkázati, poslední svou vůli ohlá- siti, testiren. Jg. — abs. Račte poroučeti. Us. Neporoučej, dokud neumíš poslouchati. Lb. — co. Co poroučíte V Was schaffen Sie? Dch. Mohú opravu na těch lesích p., komuž chtí. Půh. II. 450. — co, koho, se komu (k čemu): k vyřízení, k vykonání; radu svou jiným k uváženi poručil; někomu úřad p., království (správu jeho mu dáti); stádo ovcí vlku p.; hojení sebe lékaři poručil; se Bohu p. V. Ta obeslání (král) sám osobou svou slyšeti aneb komu jinému p. ráčí, über- tragen. Zř. F. I. Svůj statek někomu dáti, poručiti, odkázati. Tov. 158. Komu můž mě- štěnín své zbožie p. Sob. 88. Prohrá-li ten, který by poručil při. nemá ten, ktož vyhrá, k poručníku hleděti, Jemanden zu einem Pro- cesse bevollmächtigen. P. někomu úřad. Žer. Pečeť někomu p. neb dáti. Sob. 15. Poruč to vše Bohu. Dh. 10. Poručiv duši Bohu zemřel. Pass. 664. Jazyk váš várna poru- čiuju (doporoučím). Dal. 121. Kněžím svou duši p. Chč. 303. Tobě poručeju své děti. Dal. 60. Poručichu jej svatej Ludmile. Dal. 44. P. čertu duši. Chč. 298. P. ženu i sbožie svým věrným. Výb. II. 40. Pak múdřejším hrad poruči. Dal. 17. Komu jsi nás poručila? Er. P. 469. Ten póhon poručím muži svému. Půh. I. 134. Poroučím vás Bohu. ZN. Po- rúčím Benešovi (činím poručníkem). Půh. I. 188. Jan svů při porúčí Erhardovi. Půh. II. 77. Ciesař Valentin sv. Ambroži úřady nad rozličnými vlastmi poručil. Pass. 329. Ale tu řeč poručiemy Bohu. Dal. 161. Ten umí penězům poroučeti (je rozhazovati.). Us. Dch. Práci u vykládání písem jim poručil. Br. Něco komu k opatřeni p. Har. Správu obce někomu p. V. Poruč vlku berana. Zemi k ochraně jim poručil. Flav. Něco paměti p.; slepému štěstí toliko se p. Kom. K věrné ruce někomu něco p., dáti. V., Půh. II. 163. Zpovědník pokrytce vlastnímu svědomí po- roučí. Kom. Poroučím jich k božiemu domu pravú polovici a druhý diel manželce svej. NB. Tč. Při na místě svém otčimu poručil. NB. Tč. Aby ten, komuž by se škoda stala neb komuž by na svém místě poručil, Je- manden bevollmächtigen. Václ. VII.— Kat. 1030., Arch. I. 140., Bj. — co komu čím: dekretem. V., poslední vůlí. V., Har. Pánu některému súd rukú poručieše. Dal. 158. Já tobě svým poručenstvím mocné vydávám a poroučím. Troj. 12. 1. — komu čeho, šp. m.: co. Poručil mu krušných věcí (m. krušné věci). Brt. — komu jak. Pečlivým činem ji Jana poručil. Pass. — nad čím. Nad ži- vými a mrtvými p. Ojíř. — nač. To já ti poručuji na tvou věru. Ms. pr. pr. Já vám mou chlupatou kůži na paruku poroučím. Er. P. 385. Deset zlatých na klášter poru- čila. NB. Tč. — co, koho v co. V tvé ruce duši i tělo poroučím. Ojíř. S tím v boží ochranu vás poroučim. V. Svůj život v správu boží p. Br. Svú duši u boží ruce poručieše. Dal. 52. — o čem; Když vám o něčem ta- kovém poroučím. Žer. — co komu o čem = strany čeho. Již jsem svému synu o tom o všem poručil. Arch. I. 84. Vás při tom žádajíce, že konšelům dostatečně o tom po- ručíte. Apol. 342. Ode mne také poručeno jest, co byste měli činiti. Br. — se, sich empfehlen; také = hynouti. Ten strom se poroučí. Polívka by se poručila (pokazila). kdyby příliš dlouho stála. Zb. exc. Ty schody začínají se poroučeti (bráti za. své). Us. Zkr. — co jak. S velikou radostí něco p. Kom. Při všech obyvatelích s pilností a přísně pod potrestáním od pánů rychtáři se po- roučí. 1532. Pr. Někomu něco z úřadu svého p., Žer. Záp. II. 77., pod jistým ročním pla- tem. Har. I. 221. — kde. Otec mi poručil na smrtelné posteli. Půh. II. 204 — co na kom. Muž mój dřevní poručil mně na něm a před ním 30 hř. gr. Půh. II. 430. Otec poručil a odkázal mi na něm 60 kop. Půh. II. 74. — aby. Poručil jsem, aby přišel. D. Všem mistrům, aby též šli, o tom poručeno bylo. 2. Apol. 186. P. někomu, aby přišel. D. — Pozn. Této vazby z pravidla užíváme, je-li osoba, které poroučíme, zřejmě vytčena. Ale i tehdáž, když zřejmě vytčena není. Poručil, aby se peněz mezi nás rozdělilo. Vrat. — s inft. z pravidla, není-li osoba, které rozkaz se týče, zřejmě vytčena. Poručil jsem most stavěti. Kos. Poruč více vína při- točiti. Sych. Trestati ho poručil. Sych. Po- ručil při hrdle ho zůstaviti. Sych. Poručil ta svědomí otevříti . . ., vypustiti . . ., pře- psati. Žer. Záp. 1., 18. Vz Bdl. Obr. L. S. 78., 79. — Někdy však jest osoba, které něco poroučíme, vytčena. Bohu je porúčiem sůditi. Dal. 162. Jimž (apoštolům) Kristus stádo svoje pásti poručil. Sš. I. 3. Vz Kázati, Do- voliti, Zapověděti. — že, když co tvrdíme n. s jistotou očekáváme. Poroučím, že jej spo- kojíte. Žer. Vám dostatečně poroučím, že s ním účet učiníte. Žer. Vz Chtíti. Poručivý, befehlerisch. Šm.