Poručiti
Poručiti, commendare. Ž. wit. 30. 6. — abs. Račte poroučet! Dch. — co, se komu. Poručenu Bohu komu bude tomu Sl. ps. 107. Běda domu, kde p-čí kráva volu (ho spodyně hospodáři). Us. Vck. Poručil ženu i sbožie svým věrným. Vyb. II. 40. Poru- čil nám moc svú. Kar. 28. Andělům péče církve p-čena jest Pož. 16. Bratra VMti p-čím. Žer. 48. Chci tě všem čertům p. Mst. v 393. Ež sě tak své bratří porúčal Pass. 331. Jemuž jej byl král p-čil. Alx. Syn božie umieraje p-til jemu svú milú matku. Št. Kn. š 71. (93.). — co komu, se k čemu Při nějakou někomu k zisku a ztrátě p. Mus. 1880. 494. P-čím se k soudu Jednoty jakož vždy i nyní. 1512. Mus 1883. 363. — čím. Jakož jest J. M krá- lovská psaním svým p. ničil. 1535. Mus. 1883. 142. — jak. Se vší poddaností po- ručen) se činíme. Bl. Ž. Aug. — co nač. (Vše) na Boha p. Koll. Zp. II. 286. — co komu več. Všecko tobě v moc p-cím. Sš P. 44. Bože, v tvoje rucě porúčím mú duši. Št. R. 164. b. (Výb. II. 18.). U modlitbu se p. Hr. rk. 8. b. — kde (čeho). Kouká,
jako kdyby měl na třech hradech najednou
co p. (hrdě). Sá. Kde se může poroučeti,
netřeba prositi. Exc. Poručil se mu v ru-
kách (omdlel). U Kr. Hrad. Kšť. A také
nemají židům úřadu mezi křesťany p. Št.
Kn. š. 157. Poručaj se (si) doma a ně u lidí.
VSlz. I. 225.