Pověděti
Pověděti. Bl. 320. výslovně povídati klade za rčení moravské. — abs. Nedo- povězeno. Pal. Rdh. III. 279. Jakož jest povědieno. Št. Kn. š. 15. To je také: po- vedala (= nejisté). Slov. Zátur. — co. Štil- fride, toť povídám, že já tvé síly dnes ohle- dám. Výb. II. 44. Ten, jenž všecko p. chce, co ví, musí potom slyšeti, co nerad chce. Ten poví černé bílé (vše). Slez. Šd. Korbel a deti najskôr pravdu povedia. Slov. Orl. IX. 246. — co komu. I povědě jim. Št. Kn. š. 10. (3.). Povídati něco čepicím a kabátům (marně mluviti). U N. Brodu. Rč. Hned sem si povídal, že ... . (jsem si my- slil). Na Hané. Bkř. Nepovedz ty, povedia tebe (tobě). Slov. Orl. IX. 247. Povec (po- vedz) babe, hneď je to všade. Slov. Rr. Sb. Že otce jim povídáše Boha. Ev. olom. 226. — o čem (kdy proč). Povědieti o tom bude moci. Št. Kn. š. 25. O tom si svým časem více povíme. Us. Pdl. O kterýchžto létech pro snadnějšie srozuměnie užitečné jest nenic povědieti. Vš. 253. O té by nikdo n-děl (neřekl, že ...) Prss. — jak. P. něco bez chlúby. Žk. Aby se naplnilo, což jest povědíno skrze proroka. Bbl. 1425. Aby pod přísahú pověděl pravdu. Št. Kn. š. 148. Tys pověděl ústy svými. Hr. rk. 95. Povím z duše (upřímně). Kká. Td. 344. — ke komu. Pověděchu k němu jeho salači, satellites. BO. — kde. Jakožtě sám ve čtení p-děl pověsť. Št Kn. š. 17. — na koho. Anča malá, nepovedaj na Janíčka. Sl. ps. 54. — proč. To na útěchu nám p-děl. Kat. 1926. — co zač. Křivdy nemá povědieti za pravdu. Št. Kn. š. 150. — s kým. Sedać, sedać jako sedać, dybych moh s milu povědać (rozmlouvati). Sš. P. 599. Už spolu povědaju = mluví, už se ne- hněvají. Brt. D. 254. — že. Povídali, že mu hráli — ztracenej marš (říkají tomu, kdo lže). Us. Rgl.