1. Povoditi
1. Povoditi, il, zen, ení, na Slov. děn, ění; pováděti, 3. os. pl. -dějí, váděj, děje (íc), ěl, ěn, dění; povozovati, voditi, leiten, führen; odvoditi, ableiten. Jg. Jsa jinými ohledy, nežli naši byli, povozován. Šf. II. 56. — koho: dítě. Us. P. koho, na Slov. = strašiti, äffen. Bern. — koho na čem: na nitce. Č. — koho za co: dítě za ruku. Us. — kudy: po městě. Us. — co z čeho = odvoditi. Marek. — se, na Slov. = povésti se, gerathen, ergehen;. Jak se mu povodilo? Bern. — koho čím. Život světský obzvláště třemi povozován bývá vášněmi. Sš. Mt. 265. Cesta blahoslavené panny do Betlema tím Augustovým vyřčením povodína a vykonána byla. Sš. L. 31. Jakými důvody mužové ti povodíni bývají. Sš. Mr. 4. — k čemu. Ale jakým záměrem a úmyslem povozován byl sv. Matouš ke spisování evangelia svého? Sš. Mt. 20. Pohnutky, jimiž lidé k službě povozováni bývají. Sš. L. 159. (Hý.).