Povolaní
Povolaní, n., das Berufen, die Einla- dung. Vz Povolati. P. do zbroje. Šm. — P., stav, povinnost, úřad, der Beruf, die Bestimmung. P. jest jistý druh zaměstnání, jež někdo pro celý svůj život n. jistou čásť jeho buď sám vyvolil neb z přičinění jiných lidí. Vz S. N. V teologii p.= obecný úkon boží, jímž člověk k víře a svatému životu vzbuzen bývá, die Berufung, vocatio. Sš. O. 241. P. lišiti třeba od vyvolení, die Auser- wählung, electio, jež jest dalejší kon, když člověk povolání onoho poslušen jsa víru přijímá a jí věčné slávy dochází. 1b. Mluví o konečném p. k víře. Sš. I. 104. Všem vůbec i jednomu každému obzvláštně, du- chovním i světským, jakéhož by ti koli stavu a p. byli, všecko dobré vzkazujeme. Nar. o h. a k. Buď pilen p. svého. Ros. Konec a cíl p. Pavlova. Sš. I. 22. P. ode Krista skrze apoštoly k nim přišlé přijali. Sš. 1 , 22. P. své vykonávati; p. svému dosti činiti; p. své opustiti; tvé p. tomu chce, to s sebou nese n. přináší; k tvému p. při- náleží. V. Syn po otci do p. se dostal. Flav. Z mezí p. svého vykročiti. Sych. Osoba vyššího p.; učitel z p. Šm. Cesta z p.; druh (soudruh) v p.; hasičství z p. Dch. Učí tedy pán, aby apoštolové jen své p. pilně vedli. Sš. Mr. 22.