Praesen
Praesen-s, ta, n., lat., přítomný (čas). Strbl, vezą, vez-e-ši, vez-e-t?, vez-e-m?, vez-e-te, vez-ąt?, strčes. uchýlila se toliko v některých koncovkách jako: v 1. os. sg. nahrazuje se nosové -ą hláskami jasnými a sice jednak hláskou -u. (nesu), které se poz- ději přehlasovalo v -i (miluji), jednak úplnou koncovkou -ám (povídám) atd. V 3. os. pl. -ąt? zaměnila v -ú(ť), pak v -ou a -í : nesąt? — nesú(ť) — nesou — milují. V 3. os. sg. otřela se koncovka -t? úplně, jako v 2. os. se otřelo i. V 1. os. pl. proměnilo se ? jako obyčejně v y, pak v e: nesem? — nesemy — neseme. — P. historické (vypravovací) jest praesens, kterého se užívá k vyjádření děje minulého hlavně za tou příčinou, aby děj ten se postavil jako přítomný před oči, aby se živěji vylíčil! S. N. Vz Mk. Ml. str. 304., Brt. S. §. 379.. Čas přítomný I. 159. a. — P. snahové, vz Brt. S. §. 377., Čas přítomný (I. 159. a.). — P. (gnomické, vz Brt. S.§.380., Čas (I. 159. a.). -— P. sloves trvacích o ději bu- doucím, vz Brt. S. §. 378., Čas (I. 159. a.). — Pozn. Dvouslabičná časoslova na -íti a -ýti mají v praesentu kromě infinitivu kořenovou samohlásku krátkou: píti ?-- piji, pij, pije (íc), šíti — šiji, číti — čiji, krýti — kryji. Mk!