Praeterit-umPraeterit-um, a. n.. lat.,
čas minulý n. dokonaný, ona forma slovesa, která nám děj jakožto v minulosti zběhlý představuje. Vypravujeme-li však o dvou n. více v minu- losti zbehlých dějích a srovnáme-li je, tu p
otřebí nám bývá vysloviti, že jeden dříve nežli druhý minul, o jednom chceme říci, že v minulosti trval, o druhém naprosto jen, že se v minulosti děl, a o tretím, že se dokonal a hotov jest. K vyjádření těch a takových nuancí minulosti nestačil ovšem jediný minulý čas a nastala potřeba utvořiti si plusquam-perfectum, imperfectum a aoristy. Kde takových forem dostatek se vyvinul, v těch jazycích zbyl pro perfektum význam děje v minulosti skončeného, na př. řec.
?????????? znamená tolik jako
něm. věta
es ist aufgeschrieben worden, folglich steht es geschrieben. Latina nemajíc aoristu musila formy perfektu v dvojím smyslu užívati, totiž jako perfecta historického (vypravova- cího místo aoristu) a perf. logického. Pražné a mnohotvárné co do jakosti významu svého sloveso slovanské nemá takového zvláštního perf. logického, neboť jí tu poslouží každý aorist aneb minulý čas, utvořili jej od slo- vesa skonalého:
napisa a
napsal jest tolik jako řec.
yéyqaqt. Gb. v S. N. Vz Čas mi- nulý (I. 159
. b.), Brt. S. §. 381.-384.