1. Prak, u, práček
1. Prak, u, práček, čku, m., nástroj k há- zení něčeho, die Schleuder. Výb. I. 1081. 5. Koř. pr v práti. Vz Mkl. aL. 26. P., pol. proca, lat. funda, ballista, byl nástroj, jímž se koule, kamení aneb hořlavé látky do tvrzí a měst házely. Nejprve byl p. stroj jednoduchý; byl to řemen, do něhož se malé kamení vkládalo a rozhoupáním vyhazovalo; později byl p. větší stroj, jímž se kameny, koule, hořící sudy atd. do dálky metali. Hrš. Km. II. n. b. 119. Výborní válečníci táhnúc lučiště oběma rukama a z něho střílejíce a z p-kóv křemením (saxis) mecíce. BO. P-ky k lúčení kamením. BO. Vz KP. I. 55., II. 47. Z p-ku házeti. Kom. J. 712. Kto hází pra- kem. Aqu. Třináct soudků s ohněm z praků do zámku uvrhli. V. Kůže u p-ku; střela, rána z praku; kámen do praku. Šm. Jako z p-ku (= letem) sě zpodjemše. Dal. 9. O pra- cích starořímských vz KP. 1. 55.